Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

1.3.2020 - Matouš 4, 1-11 - Pokušení na poušti

01.03.2020

1.Čtení: Genesis 2, 15-17 / 3, 1-7

2.Čtení: Matouš 4, 1-11

 

Vážené shromáždění, tento příběh o pokušení na poušti doporučila na dnešní neděli liturgická komise. Pokusíme se společně dobrat toho, proč je napadlo právě pokušení na poušti.

 

I: Je začátek půstu, je první postní neděle. A dnešní příběh je o tom, jak se Ježíš postil. Je to o začátku Ježíšovy činnosti. Předtím se Matouš zmiňuje akorát o tom, že se narodil, že přišli mudrci, že Josef s Marií museli vzít Ježíše do Egypta. Pak přijde časový skok, a dospělý Ježíš jde za Janem, aby ho pokřtil. Bezprostředně na to navazuje ta událost na poušti. Dokonce začíná slůvkem „tehdy“, jako by Ježíš ještě mokrý z vod Jordánu šel vyschnout na poušť.

Začátek Ježíšova působení, nebo respektive příprava pro jeho působení se děje na poušti, v pustině, v prostředí, kde je člověk hodně sám a leccos se mu honí hlavou. A nestávalo se to jen Ježíšovi. Mnoho lidí, kteří vstoupili do aktivního duchovního života takřka okamžitě pocítilo nápor různých pokušení.

Ježíš si tady ujasňuje své poslání. Ohledává pravou cestu v porovnání s různými nepravými, které se nabízejí. Nebo, které mu nabízí onen podloudný pokušitel. A pokušitel je dost mazaný. Umí skvěle pracovat s reklamními triky. Ty jeho návrhy na první pohled znějí dost dobře. Protože přeci není špatná věc udělat si z kamenů chleby, když máte hlad ne? Komu to uškodí? Nebo zní vám něco nepatřičného na tom, že by Ježíš vládl ve všech královstvích světa? To bychom asi chtěli ne? Trochu divné je to s tím padáním z chrámové střechy že? Mě by to teda nezlákalo. Je to takový v pravdě ďábelský „bunjee jumping“ :-)

 

Já vám přečtu, jak ten příběh parafrázoval Saša Flek ve své Parabibli.

„Hned potom to Ježíše začalo táhnout někam stranou od lidí, aby si srovnal myšlenky. Vyrazil tedy do půjčené chaty v brdských lesích. Nikde nikdo. Žádní přátelé ani rodina. Žádná televize, internet, ani telefonní signál. Jen klid, ticho a modré nebe nad hlavou. Po pár týdnech mu ale došly zásoby, a tehdy ho začaly napadat divné věci…

Nejdřív: „Ty jsi Boží Syn? Tak proč tady hladovíš? Máš nárok na nejlepší lahůdky!“

On si ale vzpomněl, že Bible říká: „Víc, než po jídlu hladovím po Božím hlasu.“

Potom zas: „Ty jsi Boží Syn? Tak to dokaž. Skoč ze střechy svatého Víta a Bůh se postará, aby sis nic nezlámal.“

Tehdy si ale vzpomněl, že Bible říká: „Bůh se nenechá manipulovat.“

A do třetice: „Kdyby sis najal pořádného volebního manažera, mohl by z tebe být nejmocnější státník světa.“

Tehdy Ježíš poznal, že ho to nenapadá jen tak: „Na to zapomeň, satane!“

Okřikl ten hlas ve své hlavě.

„Bible říká: Nenech se nikým ovládat; nedej na nikoho než na Boha!“

A v tuto chvíli ho ty ďábelské nápady opustily.“[1]

 

II: Když jsem kázal posledně, tak to bylo o tom, jak si Bůh chtěl vyzkoušet Abrahama. Dnes si chce Bůh vyzkoušet Ježíše. To řecké slůvko nemusí hned znamenat „pokušení“ v tom svůdnickém slova smyslu. Zkouška, trénink, lekce, zážitková výuka?

Je to podobné tomu, jak to kdysi ďábel zkoušel na Adama. Taky v tom bylo nějaké jídlo, kousnutí – kousni si a budeš jako Bůh. Jak jsme to měli v tom prvním čtení… Tady říká ten samý pokušitel: „Ty jsi Boží Syn? Tak se najez, když máš hlad ne?“ Jenže Ježíš není starý Adam. Ježíš je nový Adam – tak o něm mluví apoštol Pavel. Ježíš obstál. Při jeho křtu zaznělo: „Toto je můj milovaný Syn.“ A ďáblovi zvoní v uších. Tohle slyšel nerad – a tak se snaží Ježíše donutit, aby zapochyboval, že je boží. Snaží se ho znejistit, jestli je pravda to, co před 40 dny slyšel při křtu.

Plyne mi z toho, že boží člověk zažívá pokušení. Že je to součástí toho být vyznavačem živého Boha. Možná, že by bylo vlastně divné, když by zkoušky nepřicházely. Možná že když v životě už ani nevnímám pokušení a různé svody, tak jsem v průšvihu – protože v tom případě už se pokušitel nemusí tak snažit. Asi už nejdu po dobré cestě, ze které by se mě snažil odvést. A já si přitom můžu libovat, jak mám ve věcech víry klid, jak je mi fajn a nemusím se vůbec přemáhat.

 

III: A je to nutné? Proč se nám to vlastně děje? Protože věřící člověk ve křtu přijal to, že žije pro jiný než tento svět. „Víra nevěří ve svět takový, jaký je, nýbrž ve svět, jaký by skrze Boží vůli být mohl… Víra nespoléhá na to, že všechno dopadne dobře samo sebou, nýbrž na to, že dobro můžeme konat i proti odporu v nás a ve světě“ (GERD THEISSEN). Je logické, že pokud se máme podílet na zpřítomňování toho Božího království taky už tady mezi námi, že se to současné království bude bránit. Že život aktivní víry nepůjde jak po másle.

A také nás na to upozorňuje třeba Jan (1 Janova 5,19): „Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého.“ Pavel zase v druhém dopise Korintským 4, 4a píše, že: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy…“ Bůh tohoto světa… to je silné označení pro pokušitele. Oslepil mysl… Každopádně nás svědci víry varují před tím, že pokušitel je aktivní, že pracuje a že pracuje velice přesvědčivě.

Z toho dnešního příběhu vyplívá nepěkná informace, že se pokušení někdy špatně poznávají. Někdy se tváří tak dobré, že na ně se zbožným pocitem klidně přistoupíme. Cesta do pekla je prý dlážděna dobrými úmysly…

V tom textu z Parabible je to znát ještě víc, protože se tam o ďáblovi mluví až na konci. Tam stojí, že Ježíše „začaly napadat divné věci…“ A až po třetí takové myšlence poznal, že to není z něj a okřikl hlas který mu zněl v hlavě: „Na to zapomeň, Satane!“ Tomu rozumím, protože takhle to pociťuji sám na sobě.

A když ten příběh čteme pozorně, tak zjistíme, že ďábel docela zdatně cituje Bibli. On ji zná, cituje jí přesně, a elegantně ji vytrhuje z kontextu. To je to ďábelské. Vzít něco dobrého a někoho oblbnout, aby to dobré použil k něčemu špatnému. Jeho taktika je infiltrační. Nechce být poznán. V ráji v podobě hada, tady jako myšlenky v hlavě, které ještě navíc citují Bibli.

 

IV: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Zní to nevinně. Ale míří to k tomu, aby Ježíš zapochyboval, že je Božím synem – nemíří to na hlad. Bylo by docela naivní předpokládat, že by byl ďábel tak outlocitný a šlo mu o Ježíšovo bříško. Jídlo není v životě to nejpodstatnější – Jan Hus říkával, že bohem Čechů je břicho J

Tuto větu neříká někdo, kdo právě dojedl vepřo-knedlo-zelo. Ježíš byl 40 dní o hladu, a tak to zní dost přesvědčivě, když říká: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Nakonec my víme, že v pravou chvíli uměl zázračně rozmnožit chléb pro tisícové zástupy. Ježíš je totiž nejen člověk, ale taky Bůh, a Boha v sobě nezapře, protože Bůh má zájem o druhé – není sobec. To pokušení se týkalo pýchy, namyšlenosti, kterou se ďábel pokusil v Ježíši vykřesat. Ježíš je schopen udělat něco pro zástupy které mají hlad. Ježíš nepřišel kvůli sobě, ale kvůli mně a kvůli vám, kvůli všem lidem. To je jeho poslání, které chtěl pokušitel podkopat.

Však si při Večeři Páně připomínáme právě tuto pravdu víry, že Ježíšův život byl obětován pro naše dobro a na památku toho pak jíme chléb a pijeme víno, jak si přál.

 

V: Dnešní příběh mi připomněl, že ne všechno, co mě napadne je dobré. Připomněl mi, že ačkoli jsem farář, křesťan, a tak se nějak předpokládá, že žiju podle Boží vůle – že jsem samozřejmě taky pod mnoha pokušeními a selhávám. A ještě navíc si klidně můžu myslet kdovíjak nejednám správně. Možná, že nemůžu plně zastavit špatnosti kterým jsem pomohl vyrůst, ale můžu vyznat své viny a hledat nápravu. My všichni jsme voláni k tomu, abychom vyšli na světlo s pokušeními, kterým jsme podlehli a udělali tak nějakou blbost. Jsme pozváni k tomu, abychom spočinuli v důvěře v toho, který pokušením nepodlehl.

Bůh, kterému nebylo trapné stát se člověkem nám nabízí osvobození od všech přešlapů, špinavostí, hříchů. Jako Adam podlehl a všichni lidé tak mají sklony k selhávání; tak Ježíš nepodlehl a všem lidem se otevírá naděje spjatá s jeho osobou. Nechme se proto zahřát tím, že vyznané viny jsou zbaveny jejich konečné platnosti. Obraťme svou pozornost od našich selhání k naději, k víře, že jak píše Izajáš 25, 8: „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.“

Amen

 

 

 

[1] Flek, Alexandr. Parabible, str. 43

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now