Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

12.1.2020 - Lk 15, 11-32 - Marnotratný Otec

15.01.2020

 

1.Čtení: Žalm 103, 3–13

2.Čtení: Lk 15, 11–32

 

Drazí přátelé v Kristu,

I: Marnotratný syn: tak si církev zvykla toto podobenství nazývat. To, že mladší syn docela marně utratil své jmění, to mu neodpářeme. Ale mám za to, že by toto podobenství sneslo ještě přesnější název…

 

Pán Ježíš nám v podobenství představuje dva syny, a jejich Otce. Starší syn je pracant, poctivý a řádný člověk. Mladší syn je podnikavý drzoun, který si nechá trochu nečekaně vyplatit část rodového majetku, která by na něj připadla – a už je za horama.

Trochu mi to připomíná situaci: když se dědí grunt. To asi znáte lépe než já, jak to vypadá. Nějaký statkář už přemýšlí na odpočinek, má více dětí. No tak ten prvorozený zdědí grunt, a mladší dostane nějakou kompenzaci. Pošlou ho někam na studia atp. V tom podobenství tedy mladší syn dostává jmění, které mu náleží, a odchází z gruntu pryč.

 

II: Každé podobenství se něčemu podobá. A zcela zásadní otázka zní – kde jsme v tom příběhu my? Komu se tam podobáme? Otec je Pán Bůh. A my se v podstatě můžeme najít v obou synech. Vzhledem k tomu, že sledujeme celou první polovinu podobenství z pohledu mladšího syna, tak se zdá jako by právě tato postava byla pro nás.

V mladším synovi se tradičně dá spatřovat někdo, kdo opustil otcovský dům. Někdo, kdo opustil Pána Boha, a vydal se po svých. Namísto Boha si postavil nějaké ty dnešní modly – v nezdravé míře peníze, slávu, kariéru atp. A Pán Bůh stále respektuje naši svobodu, a chce, abychom se pro něj rozhodli dobrovolně – takže je stále možné od něj utíkat. Bůh – tak jako ten otec – nás pustí klidně pryč, nenutí nás násilím, abychom u něj zůstávali. Troufnu si ale tvrdit, že je mu hodně líto, když zase vidí naše vzdalující se záda.

A Ježíš to vypráví velmi pokojně a hřejivě. Nelíčí nám, jak mladšího syna potká nějaké děsuplné zlo a zničí ho, ne. Mladší syn rozhází vše, s čím odešel, a pase vepře – pro žida naprosto nepřijatelná práce. Svým vlastním jednáním se dostane do trapného průšvihu.

Ježíš nám tady elegantně říká, že na útěku od Pána Boha to nakonec moc veselé nebude. Ale že to ve výsledku bude spíše hrozné, a potupné, a budeme hladovět po něčem, co jsme měli u Boha… a říká taky, že bude potřeba nějaké úsilí, aby se z toho dalo dostat. Slyšeli jsme, že mladší syn „šel do sebe.“

Mám rád tento Lukášův obrat. Sestoupit do sebe, do nitra sebe sama, a tam učinit nějaký krok správnou cestou – o to u mladších synů jde. Přiznat si závažnost situace.

Přiznat svá pochybení i tomu, vůči komu jsme se zachovali nějak nepatřičně – přiznat to Bohu. Ježíš nás vede k tomu, abychom před ním byli upřímní. A touží po nás v celku, nejen po tom, co se zrovna rozhodneme před ním otevřít. Teprve potom může vstoupit i do našich nejožehavějších hříchů a otázek.

Ježíš věnuje relativně velkou část tomu, jak se mladší syn trápí s omluvou, a lituje toho, co udělal – tak, že se ani nechce považovat za syna. Nese si vnitřní těžkosti.

A co nakonec korunuje toho mladšího syna? Že ho té vnitřní bolesti otec zbavuje – tak jako je eso, víc než král… tak otec přebíjí úzkost radostí. Jak jsme to četli v Žalmu[1]: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“

 

III: Co teď s tím starším synem? I to je role, se kterou se máme identifikovat. Starší syn je charakterově někdo, pro koho jsou na prvním místě řády, pravidla. Někdo jako ta skupina farizejů, kteří Ježíše obžalovali, že někomu pomohl v sobotu, když se přece pracovat nemá.[2] Pro starší syny jsou řády a předpisy důležitější než láska.

Vzpomeňme, jak se na scénu dostává starší bratr: když se vrátil ten mladší, byl starší zrovna v práci, mimo domov – blíží se ke statku – už z dálky slyší hudbu a veselé hlasy – a je mu to podezřelé – vyptává se – a rozhodne se zůstat schválně mimo. Takhle jedná pyšný člověk s předsudky. V originálním řeckém znění NZ je použito krásné slovo [συμφωνίας] – soulad, souzvuk. Když se starší bratr vracel, slyšel z domova symfonii, slyšel, jak tam něco ladí: a to se mu nelíbilo.

 

Jádrem Ježíšovy zvěsti je slavné trojpřikázání lásky: „Miluj Boha a bližního svého tak, jako sebe sama[3].“ Ten starší bratr si z něj vybral pouze – jako sebe sama… možná trošinku i Boha, ale na bližní ve výsledku kašle.

Starší bratr žije s předsudky… z dálky čichá, čichá nějakou radost, a vůbec se mu to nelíbí, nedůvěřuje tomu, radši zůstává mimo Boží lásku a veselí. V očích starších bratrů jsou ti mladší prostě horší. Rozhodně si nezaslouží, aby pro ně někdo pořádal oslavu. No, to je pravda že si to nezaslouží… my si taky nikdo nezasloužíme Boží přízeň, a stejně nás Bůh všechny miluje.

Starší bratři uznají jen to, co je podle pravidel, podle řádu, podle zákona… a že se někdo dočká nezasloužené lásky, to jim nehraje v těch řádech, a trucují.

Starší bratři musejí překonat dogma vlastní neomylnosti. Musí uznat, že fakt něco nevědí, že nerozumí všemu… a tak není hned nutně špatně, když se něco děje jinak, než jak by si přáli.

 

IV: Ježíš to podobenství nechává schválně otevřené, a my nevíme, co nakonec ten starší bratr udělal. Je to otázka na každého z nás. Bůh se ptá: „Máš ve svém životě někoho, na koho se díváš skrz prsty, tak jako starší syn na mladšího?“

Sestry, bratři… Mladší a starší synové žijí pospolu, jsme to i my. Jak už jsem řekl – Ježíš nás v tomto podobenství nikterak nenutí, ne, pouze dobrácky radí, že když se v životě spustíme po svých, mimo stezky Boží, když budeme kašlat na to trojpřikázání lásky. Když budeme mít rádi jen sebe, anebo dokonce ani sebe… že se nám prostě dobře nepovede. Ne že by nás k něčemu takovému odsuzoval, to ne. Ale jako stvořitel tohoto světa do toho vidí asi trochu líp než my.

 

Ježíš říká, že stojí za to, se vracet – a někdy se opakovaně vracet k Pánu Bohu, když nám to někdy ujede. Říká nám, že je lepší dát přednost laskavému pohledu a přátelství, namísto strohého vynucování nějakých pravidel. Je třeba odstranit naše předsudky vůči mladším bratrům, ať už jsou jacíkoliv.

 

Pán Bůh nás zve k sobě na oslavu. Raduje se nad každým z nás, ať už se k němu vracíme z dálky, nebo jsme si pořád mysleli, že jsme s ním. Nakonec je to podobenství o marnotratném otci – protože Bůh neváhá neustále hýřit láskou a přijetím.

Amen

 

 

 

[1] Ž 103,13

 

[2] Mt 12, 1-8

 

[3] Parafráze – Mt 22, 36-40

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now