Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

25.12.2019 - Jan 1, 1-14 - Boží hod vánoční

25.12.2019

1.Čtení: Židům 1, 1-4

2.Čtení: Jan 1, 1-14

 

Vážené shromáždění,

texty které na dnešní bohoslužby předepisují církevní perikopy se mi moc líbí. Ale říkám si, že se mi možná líbí proto, že čtu rád odbornou teologii. Ono v nich nebylo ani slovo o chlévě, zvířátkách, o mudrcích, o Betlémě, hvězdě, o těch typických kulisách vánočního příběhu. Dokonce jsme tam neměli ani jednou jméno Ježíš, Marie nebo Josef. Tak na to, že si dnes připomínáme den narození Ježíše je to trochu zvláštní co? Ale my to tam najdeme!

 

I: Tedy ne Matoušův, Markům nebo Lukášův ale Janův příběh. Pravoslavní mají Jana nejradši a říkají mu vznešeně „Jan teolog.“ Jeho evangelium začíná tajemným a trochu složitějším úvodem.

Jan (1,1) říká, že „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, {Bůh byl to slovo.}“ V řečtině je tam známé slovo „logos“ [λογος], které znamená něco jako „slovo, smysl, princip, moudrost…“ Co je vlastně slovo? Slovo je něco, co znamená že se obracím k někomu jinému než k sobě. Že něco říkám, komunikuji, slovo znamená že někdo něco chce. Oslovuje nějaké adresáty. Slovem vcházím do nějakého vztahu s kýmkoli, ke komu to slovo dojde. Tohle tedy bylo na počátku, bylo to u Boha, a zároveň to je tak nějak tajemně sám Bůh. O Bohu se mi tím říká, že není samotář, že chce s někým být.

Jan (1,2-3) pokračuje: „To bylo na počátku, u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ No to je velká věc. Teď si shrňme, co o světě víme. Současný stav poznání se domnívá, že před 4,5 miliardami let byla tahle planeta hořící koule prachu a plynů. To nezní úplně vánočně co?

A evoluční vědci pak zkoumají jak se ty jednotlivé vrstvy a etapy vývoje života utvářely. Pak tedy nějaká voda, spojování molekul, buňky, ve vodě se objevují nějaké organismy, řasy, sinice, rostliny, něco se tam hýbe, pak to vyleze na souš. A na souši už taky něco roste, vyvíjí se stále dokonalejší a zajímavější organismy, zvířátka, ryby, ptáci. A od toho ohnivého vybuchujícího začátku si to přetočte jako zrychlené video. Najednou se ta hmota, ten prach zemský letí podívat v raketě Apollo co je nového na měsíci. To je trošku podezřelé ne? Já vím, nezní to Vánočně, vydržte ještě chvíli se mnou.

Hmotu začalo zajímat, jak to vypadá jinde. Neinteligentními procesy hmoty vznikáme my, kteří jsme inteligentní, ptáme se, máme nápady, touhy, máme problémy s vlastní psychikou, a tak jdeme za doktorem. Ta myšlenka, že je cosi za tím už nejde jen tak shodit ze stolu: „(Jan 1,3b) …bez něho nepovstalo nic, co jest… svět skrze něj povstal (Jan 1, 10b).“ Autor listu Židům dokonce píše, že (Ž 1,2b): „skrze něho stvořil i věky.“

Na začátku Bible je vlastně informace, že Bůh vyslovuje svět. On tvoří svět tak, že ho říká, vypráví. Když se o Bohu říká, že je vypravěč, tak je to možná daleko blíž pravdě, než kdyby byl stavitel, vzdálený hodinář nebo tak něco. A jestliže ten dnešní oslavenec Ježíš je Tím slovem, tak je právě On ten jednatel. On je ten, skrze kterého a se kterým Bůh dělá to, že věci jsou. Už to tedy zní aspoň trošičku vánočně.

Když nad tímhle uvažují moudří židovští učenci, tak to do mýtu o stvoření zapíší slovy (Genesis 2,7) „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Moc se mi to líbí. Je tam zmínka o tom hmotném, o tom „prachu země.“ A zároveň i o lidské duši – „dech života“ vdechnutý Bohem, autorem.

Je udivující, jak se atomy chemické tabulky, které jsou úplně ty samé atomy jako atomy téhle kazatelny, auta, zvířat, Bena nebo stromů, jak to že se to v člověku poskládá tak unikátně, že je schopen přemýšlet, milovat, dostat nápad a z něčeho co není udělat něco, co je – třeba vynález telefonu.

 

II: Tedy, na počátku stojí slovo, to znamená že Bůh chce vztah. Člověk je hmota tohoto vesmíru, která je oživena Božím duchem/dechem.

A teď přijde to úplně nejhlubší tajemství Vánoc. Čtrnáctý verš z první kapitoly Jana: „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Pomalinku, ještě jednou a po lopatě, ono je v tom hrozně moc informací. Slovo, tedy to, čím Bůh vypráví svět, Slovo se stalo tělem. Slovo se stalo hmotou. Víme, že slovo je taky Bohem. Takže se Bůh stal tělem, hmotou tohoto vesmíru. A to si moc nepřibarvuji, protože v řečtině je tam užito slova [sarx - σὰρξ], které znamená opravdu hmotu, maso, až tak vulgárně nejobyčejnější flák hmoty. Chápu to tak, že Jan chce zdůraznit, že nic nebylo opomenuto, že Bůh přijal tak lidské tělo, jaké máme i my.

Tohle je ten mystický duchovní smysl Vánoc. Že něco nepoznatelného, co vypráví náš svět, co často spíš tušíme a o čem lidé říkají „něco nad námi je“, tohle se stalo zároveň součástí světa. Slovo se Stalo tělem – Bůh se stal člověkem. Ježíš jako Syn Boží, se narodil jako Syn židovské dívky Marie. Josefovi patří všechna čest a obdiv, že mu z toho nehráblo, a že Marii neopustil. On ví, že není otcem a jen co se Ježíšek narodí, tak za nimi přijdou tři neznámí pánové předat dítěti dary. Já bych z toho byl asi docela na větvi. Ale to už moc utíkám, zpět k tomu hlavnímu J

V návaznosti na to, co jsem říkal před chvílí je to docela šílená informace. Říká se tu, že ten smysl, ten princip, vůdčí myšlenku evoluce a postupného vyvíjení světa, to slovo nad tím vším se stává člověkem. Jestli lidé doposud mohli o Bohu pouze tušit, že je, tak skrze Ježíše se Bůh stává tak blízkým a pochopitelným, jak jen to jde. Vánoce – Ježíš – je Boží pozdrav „tak jsem tady abyste mě lépe pochopili, a abych vám pomohl s tím balastem do kterého jste se jako lidstvo namočili.“ V prvním čtení (Žd 1, 2b) jsme slyšeli: „V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ On, je to Slovo.

 

III: A tak se dostávám k tomu světlu. Symbolika světla je prastará. Světlo ve tmě ukazuje. Dává naději. Osvětluje kudy ano a kudy ne. Maják svým světlem ukazuje lodím, jak správně doplout a někdy se církev označuje právě za lodičku na rozbouřeném moři. Jan (1, 4-5,9) píše: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila… Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ Taky proto nám při bohoslužbě svítí velká svíce, jako symbol Toho světla.

Je to asi trochu jiná řeč o Vánocích, než jakou jste čekali. Je to asi obtížnější na vstřebání a uchopení. A přitom je to daleko víc než si zase po roce zazpívat koledu a zopakovat si příběh o tom, jak šel Josef s Marií do Betléma.

Žalm 119, 105 (kralicky) říká: „Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé.“ Kéž je pro nás Ježíš a všechno, co o něm víme, jeho příběhy, rady, ponaučení, jeho smrt, která znamenala smrt smrti samotné – kéž je to pro nás opravdovým světlem, které osvěcuje naše vlastní životní putování.

Amen

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now