Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

1.12.2019 - Mk 6, 1-6 - Ježíš se vrací domů

01.12.2019

1.Čtení: Marek 6, 1-6

2.Čtení: Jan 14, 6b

 

I: Vážené shromáždění,

vstupujeme do nového církevního roku. Máme tu zase první adventní neděli. Neděli, která tak či onak značí příchod. Zase přichází pán Ježíš. Skoro to zní jako by někdy během roku odešel a o adventu se zase ukáže. No a takhle se kdysi dávno zase jednou ukázal doma. Tam kde vyrůstal, kde strávil velkou část svého života, kde měl kamarády, sousedy, příbuzné atp.

Ježíš se vrátil domů, velká sláva! Ta naše celebrita se vrací domů! No, celebrita… pro některé možná ano, jiní si nejspíš brblali pod vousy, jakou udělal Nazaretu ostudu. Ani Ježíš se nezavděčil všem, jak už to tak chodívá.

Vyšel sám, a teď se vrací se skupinou učedníků jako jejich mistr. Lidi na to zírají a říkají si: „A hele, ten náš Ježíšek se vyšvihnul, teď je z něj rabín. No to jsem zvědavá, co nám poví“ – mohly si povídat tetky z kraje.

Pak přijde sobota, den bohoslužby a Ježíš jako rabín jde lidem povědět kázání. No a teď to začne. „Odkud to ten člověk má?“ Byli ohromeni. Podle řeckého originálu to nutně nemuselo znamenat, že by byli ohromeni nepříjemně. Ale tohle prostě nečekali. Ježíš tam zřejmě povídal něco, co lidi na shromáždění dost překvapilo. Něco, s čím nepočítali. Takového Ježíše z dřívějška asi neznali. I to, že řekli „ten člověk“ a ne „Ježíš“ mi přijde zvláštní. Jako by se od nej chtěli trošku odcizit.

„Kde se zrovna u něj vzala taková moudrost? Vzpomínám, jak se jako malej kluk zaběhl rodičům, co ti se ho nahledali.“

„Vždyť si všichni pamatujeme, jak tu za mlada řádil s klukama – není to někdo jiný?“

„Ba jo, je to Ježíš, syn Marie, brácha Jakuba, Josefa, Judy i Šimona. A jejich sestry jsou tady s náma teta!“

A tohle je pohoršilo.

 

II: Všimněme si důležité věci, pohoršilo je, že je to krajan, známý, ne to, co říkal. No dává to smysl? Pohoršilo je to, že někdo, koho dobře znají najednou přijde a zdá se, že je moudřejší, než jak si ho pamatovali. Zatímco jinde bývali lidé ohromeni tím, co slyšeli a pak šli za Ježíšem. Tak jeho krajané byli ohromeni tím, co slyšeli, a pojali k němu „nevíru.“

Člověka zřejmě zahřeje u srdíčka, když někdo od nás, koho známe, se stane slavným a vykládá se o něm po celém kraji. Jenomže pak si vzpomenou a převáží u nich právě to, že ho přece znají už od malička. „Co nám tenhle Ježíš bude vykládat o božím království?“ Těžko se přijímá, že mesiášem je vyučený řemeslník, který nám ještě onehdy spravoval střechu nebo vyměňoval trám. Nebo že je to bratr támhletoho či támhleté.

Ježíš tak suše řekne: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“

Vybavil se mi u toho film „Slunce, seno, jahody.“ Asi ten film všichni znáte. Do vesničky jménem Hoštice přijede nějaký kluk Šimon Plánička s nápadem, jak zvýšit dojivost krav. Nakonec někoho přemluví, aby to mohl ukázat. Zalíbí se to dalším, a za chvíli zavádí svou novou techniku do celého kravína. Cizí ho uznávají, berou ho. A na konci filmu pak tenhle Šimon rychle odjíždí pryč, protože do Hoštic jede jeho otec, člověk vysoko postavený v zemědělství. Když slyší, jak se Šimonovi zadařilo, tak vysloví zasněně takovou smířlivou větu „tak se mu to přece povedlo syčákovi.“ U něj doma, v jeho rodině, kde otec jako velké zemědělské zvíře mohl zajistit kravín by k tomu nedošlo.

No v Nazaretě to neskončilo příliš kladně. Četli jsme: „A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.“

 

III: Pro jejich nevíru tak nemohl učinit mocné činy. A přesto uzdravil několik nemocných. Ježíš nedokáže překonat jejich nevěru. A přesto se nenaštve a neláme nad nimi hůl. V řečtině je použito slůvko, které označuje naprostý opak víry – nevíra. Jakási neschopnost vložit v něco důvěru, dát něčemu za pravdu. Bojuje tady proti sobě na jedné straně zvyklost, představa Ježíše, se kterou ti lidé žili, a na straně druhé současný, čerstvý prožitek toho, jaký Ježíš právě teď doopravdy je.

Jsou taková prostředí a nálady ve společnosti, při kterých nejde pořádně kázat. Můžeme mít dobrou srozumitelnou zvěst s podstatným obsahem, a nemusí se podařit ji předat. Pokud se lidé sešli v zášti a pošklebování, tak se pošklebovat budou. Pokud se nesešli proto aby něčemu porozuměli, tak neporozumí. Pokud se sešli v tom, že jdou prosadit svůj postoj, tak budou k ostatním slepí.

Tohle je jedno z mála míst, kde je přímá souvislost víry s uzdravením. Nevíra zabraňuje uzdravení – víra ho umožňuje. Ježíš nemůže uzdravovat, protože mu dost nedůvěřují. I přesto tam aspoň některé nemocné uzdraví. Tento příběh připomíná, že Bohu můžeme dovolit nebo zabránit, aby nám pomohl. Máme vlastně dost velkou odpovědnost za průběh Ježíšova působení, když k nám zase jednou přijde. A přichází lecjak, někdy na bohoslužbě, jindy v modlitbě, pak zase při setkání či rozhovoru s někým, v nečekané pomoci atp.

A k tomu máme taky neblahou schopnost Bohu v něčem zabránit. Zní to docela ostře, že by teda Bůh nebyl až tak silný a absolutní, když mu můžeme v něčem zabránit? No, ono se to děje jenom proto, že Bůh je stále věrný lidské svobodě, a jestli ji má zachovat, tak nás nebude nutit. V tomhle případě, když by člověka uzdravil proti jeho vůli, a navíc když mu nevěří, by to bylo násilí.

 

IV: Příliš známý Bůh. Mnoho lidí se křečovitě drží představy o Bohu, který je vysoko nad námi, dokonalý, všemohoucí, vševědoucí, bez jakýchkoliv "lidských rysů.“ Takový nedostižný, neosobní Bůh, příliš daleko, příliš perfektní…

Bohu, který přichází jako obyčejný člověk, který má rodiče, sourozence, obyčejné zaměstnání, který pochází ze stejného města jako my, dokonce chodil do stejné školy a kostela..., takovému bychom asi taky těžko věřili, těžko bychom ho přijímali jako autoritu.

Když přichází Ježíš, tak právě jeho známí, ti domácí bojují se svou představou mesiáše, a s tím co o Ježíšovi sami vědí. „Duchovní člověk přeci nemůže vypadat takhle! Mesiáš, rabín přece nemůže být někdo, kdo dělal tesaře?“ Popravdě… proč ne? Jiná představa, jiné očekávání.

Co je potom špatně? Je špatně takový Bůh anebo je špatné to pochopení božství? Nenutí nás tento příběh vzdát se vzdáleného, nedostižně svatého, hrozivého, nelidského Boha, který nás beztak jenom děsí, a pustit si ho k tělu jako blízkého, známého a bezmocného Ježíše?

Člověk nemůže přijít k Bohu. Proto Bůh přichází k člověku – stává se člověkem. Jedním z důrazů adventního období je připomínání této zcela základní duchovní pravdy. Bůh, člověk a mezi nimi propast. Nekonečný rozdíl kvalit. Ejhle, očekávaný most, spojnice, cesta se objevuje v osobě Boha, který se stal člověkem. Jan 14, 6b: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ Díky osobě Ježíše a díky příběhům o jeho životě můžeme říct, že nám tenhle člověk přiblížil Boha. Tenhle člověk, který byl a je taky zároveň Bohem. Ty dva vzdálené břehy Boha a člověka se setkávají, propojují. Bůh do sebe přijal lidství, a lidství bylo přijato Bohem. Taky o to jde v tom dnešním příběhu z Marka. Když by tohle chybělo, tak by pro nás Ježíš Kristus neměl žádný význam a celé křesťanské učení by padlo, protože by tam chyběla ta Boží lidskost. Na té jeho naprosto běžné každodenní lidskosti velice záleží.

Křesťanské poselství spásy může být nejlépe vyjádřeno termínem „sdílení: solidarita a ztotožnění.“ Díky tomu, že Kristus plně sdílí to, čím jsme, nás uschopňuje sdílet to, čím je On. Stával se tím, čím jsme my, aby nás učinil tím, čím je On. 2 Kor 8,9: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ Je to právě ta jeho lidskost, právě ta krásná zmínka o tom, jak se lidi divili že je to ten vesnický kluk – „Není to snad synek tady od Marie? Bratr Šimona, Judy a tak. Není tady od nás? Není to náhodou ten, normální od sousedů?“ Kristus s námi sdílí naši lidskost, naše utrpení, radosti, i naši smrti ~ a my s ním sdílíme jeho život.

Církevní otec Origenés napsal: „Co ti prospívá, jestli Kristus kdysi přišel v těle, jestliže nepřišel i do tvé duše? Modleme se, aby se jeho příchod k nám uskutečňoval denně a abychom mohli říci: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Když přichází, ač se nám bude zdát jiný než naše očekávání, zkusme se otevřít tak abychom ho přijali. Jinak by se mohlo stát, že pro nás nebude moci nic udělat, podiví se naší nevěře a půjde jinam.

Amen

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now