Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

3.11.2019 - 1 Tes 5, 16-18 - O vděčnosti

03.11.2019

1.Čtení: Lukáš 17, 11-19

2.Čtení: 1 Tesalonickým 5, 16-18

 

Vážené shromáždění,

Mám kamaráda. Pro jednoduchost mu říkejme Evžen. Kdykoli ho potkáte, tak se můžete spolehnout na to, že vás o něčem poučí. Evžena zajímá zpravodajství, zajímá ho to, co lidé říkají, a nejvíc ho zajímají věci nad kterými se může trošku pohoršit. Evžen si totiž všiml, že když se mluví o něčem, co jakoby „není v pořádku“, tak to dovede lidi sjednotit a mohou na to nadávat pospolu. Tohle Evžena moc baví, a když navíc něco takového začne on, tak se cítí důležitý. Cítí, že ho lidi berou, že na něj upřeli pohled a berou vážně rozhořčení které jim předává. Evžen rád dělá z lidí skupiny reptáků a nadávkařů. Je to takový misionář „blbé nálady.“ Když se cítíte fajn, říkáte si, jak je ten život skvělý, tak pozor abyste někde nepotkali Evžena. Natolik svůj život obalil tématy, která jsou pobuřující, že ho jen málokdy něco dojme natolik aby pocítil vděk, radost. Evžen je závislý na reptání, on miluje „na něco nadávat.“ Vyvinula se u něj taková choroba, že když objeví něco, co je dobré, tak to podezřele obchází, dloubá do toho, podrobí to analýze zkaženosti, aby na tom našel nějakou špatnost. Něco, nad čím by se mohl pohoršit, zamračit a zanadávat. Přísloví 15, 21a: „Z pošetilosti se raduje, kdo nemá rozum…“

 

I: Evžen je repták. Zní to trošku jako pták, který se furt opakuje. Tak jako re-vival, re-edice, re-start, je re-pták v jistém smyslu někdo, kdo se točí ve smyčce. Repták se opakuje v tom, že vyhledává něco, na co by mohl reptat – a to pořád a pořád. Je to jeho záliba i nemoc.

Bible kralická tohle slovo používá, když mluví o Izraelcích, které vyvedl Mojžíš z Egyptského otroctví. Jsou to sotva dva měsíce, co prošli Rudým mořem a už zase brblají. Je to smutné, ale tohle brblání jim vydrží strašně dlouho. Pokaždé, když se jim něco nelíbí, začnou reptat. Takhle jednou osloví Mojžíš lid, až bude vyvádět vodu ze skály úderem hole (Numeri 20,10 BKR): „Slyštež nyní, ó reptáci: Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?“

Dnes ale slavíme „neděli Díkůčinění.“ Neděli, den, který zasvěcujeme Bohu a kdy se máme zaměřit na vděčnost. Dříve se neděle Díkůčinění týkala opravdu té konkrétní místní úrody zemské, kterou lidé obstarali. Dnes naše přežití už dávno nezávisí na tom, jestli se letos urodily švestky, jablka a hrušky. Když něco potřebujeme, tak nakupujeme u Pepy nebo někde jinde. Ale i u toho Pepy máme na výběr ze zboží které se dováží z celého světa.

Naše otázka již dávno nejsou materiální. Žijeme v blahobytu, který je tak samozřejmý, je tak každodenní, v jistém smyslu tak nudný a stálý že nám už těžko přijde na mysl být za to ještě vděčný. Přitom drtivá většina lidí na této zemi žije v o moc horších podmínkách. Lidé v suchých oblastech Afriky by nevěřili že je v nějaké zemi vůbec povoleno splachovat záchody pitnou vodou. Možná proto je pro náš zajištěný kousek světa ještě těžší být vděčný.

Naučný slovník říká, že „vděčnost je ctnost, která naklání člověka k tomu, aby uznával přijatá dobrodiní.“ Evžen je neuznává. Což vůbec neznamená, že žádná dobrodiní nepotkává. Potkává, ale nevěnuje jim pozornost. Izraelci jsou osvobozeni z egyptského otroctví a přijaté dobrodiní v tuto chvíli neuznávají.

Vděčnost je naše ochota „přijmout.“ Hrdý člověk nepřijímá. Je hrdý na to, že si vystačí sám. Což je stejně velký omyl. Občas máme dojem, jak jsme soběstační. Nikomu nic nedlužíme, uživíme se sami, nejsme nikomu ničím zavázání… Není to pravda. Ve skutečnosti tohle všechno potřebuje celou ohromnou strukturu lidí, pracovních odvětví, dílen, prodejen, obchodů, kamarádů, přátel, ale taky zvířat, bakterií, životního prostředí, kyslíku, atmosféry… Vděčnost v sobě zahrnuje aspekt toho, že já sám na všechno nestačím, že uznávám svou omezenost a nechám si pomoct.

 

II: Vděčnost taky nutně znamená, že jsem vstoupil do vztahu s někým. Nemusí jít vždycky o kdovíjaké srdečné přátelství. Ale vezměme si takový příklad. Moc se mi líbí, že se na silnici řidiči občas pouštějí i když nutně nemusí. Na dálnici mě často v koloně pustí do rychlejšího pruhu. A rozšířil se takový zvyk, že ten, kterého pustili poděkuje tím, že dvakrát zabliká výstražnými blinkry. Tohle se mi moc líbí. A všimněme si, že v téhle situaci jsem vstoupil do vztahu s řidičem, kterého jsem možná ani nezahlédl, ale je to vždycky vztah s osobou. Za to nemůže to auto. Nelze být vděčný autu, ani blinkrům, ani tomu plechu, plastům, benzinu. Nelze být vděčný léku který vám uleví od chřipky, ale těm lidem, kteří ho vyvinuli. Anebo třeba paní doktorce, která ho předepsala, či nakonec Bohu který všechny ty lidi vedl ve snaze „pomoci bližním svým“, ať už si to sami vykládají takhle či nikoliv. Vděčnost je tedy osobní vztah – vždycky někoho k někomu. Evžen by možná cynicky zabručel: „No konečně vy hulváti. Kdybyste mě pustili dřív tak bych neměl zpoždění.“ Repták je mazaný, kreativní a šikovný, vždycky si něco najde.

 

III: Když bych chtěl udělat vzoreček vděčnosti tak napíšu tři členy: DAR – DÁRCE – OBDAROVANÝ. Je to takový trojúhelník. A zajímavé je, že se můžeme ocitnout v každé z těch tří rolí. Můžu se spolehnout na to, že já sám jsem darem třeba pro mé rodiče a blízké – aspoň teda doufám. Můžu doufat, že já sám jsem dárce, když někomu prokážu dobrodiní. A já sám se cítím často velmi obdarovaný mnohými lidmi, věcmi, úsměvy, dojmy.

Vždycky je za co být vděčný, jen pro to otevřít oči. Repták je ten kdo to vidět nechce. Reptáka nebaví to, že je něco pěkné, funkční, dobré, hezké – nad tím se nemůže tak dobře naštvat. Nemějme podmínku, že to dobré musí převažovat nad něčím protivným. Dobrodiní nutně nemusí převažovat pro to, aby bylo dobrodiním, a abychom za něj mohli být vděčni. Na to pozor.

Vděčnost prostupuje celou lidskou bytostí jako něco velice zdravého. Psychologie už dávno ví, že člověk, který bere život jako vděčné přijetí má lepší zdraví. Říkal to prof. Jaro Křivohlavý, že „vděční lidé mají lepší imunitu a tolik nepodléhají stresu.“ Něco takového se píše také v starozákonní knize Přísloví 15, 30: „Zářivý pohled vlévá do srdce radost, dobrá zpráva vzpružuje kosti.“ No prosím, vděčnost je dobrá na kosti :-)

 

O tomhle ví i ten uzdravený chlapík z prvního čtení. Malomocných bylo deset. Uzdraveno bylo deset. Deset z nich se vrátilo do života mezi lidi. A devět z deseti malomocných neprojevilo vděčnost a šli si po svých. Jeden ano, a my víme, že to byl navíc Samařan. Tedy cizinec, dokonce jinověrec. Vnitřně ho to změnilo, zasáhlo. A tak přišel, a „velikým hlasem velebil Boha.“ Asi řval radostí a padl Ježíšovi k nohám. Ježíš mu říká: „tvá víra tě zachránila!“

 

IV: Řekli jsme, že vděčnost je vždycky osobní. Uzdravený byl vděčný Ježíši. Komu jsem vděčný já? Jak vyjadřuji svou vděčnost – umím to? Komu patří dík, když si pochvaluju, jak je hezky, jak fascinující jsou barvy podzimního listí nebo hřebeny hor? Ne těm horám nebo stromům jako to dělali pohané, ale jejich autorovi (Ř 1, 25). Je to vděčnost vztažená k Bohu.

Řecky je vděčnost [ευχαριστειν-eucharistein]. Dnes budeme slavit Večeři Páně, tedy právě eucharistii, přijímání, hod Beránka atp. Je to viditelný hmatatelný projev naší vděčnosti za to, co Bůh v Kristu udělal. Je to svátost díkůčinění, kterou se nemá šetřit. Myslím, že díkůčinění by mělo být v životě křesťana každý den. A nemyslím si to jenom já, však jsme slyšeli v druhém čtení (1 Tes 5, 16-18): „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte (ευχαριστειτε-eucharisteite), neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“  Vůle nepoznatelného Boha, kterou nám přiblížil Ježíš Kristus je taková, že za všech okolností máme mít oči otevřené pro dobrodiní, pro vděčnost. Že se v životě máme nechat oslovit dobrým co je kolem, máme si přiznat dobrodiní které taky prožíváme. Boží vůle je, abychom se stále radovali – to nejde nařídít „tak a teď se všichni radujte nebo uvidíte!“ Chápu to jako příkaz abychom odložili reptáctví. Ono popravdě k ničemu dobré není. Jen to otravuje vzduch a šíří blbou náladu. Žene to naše myšlení do beznaděje a nesmyslnosti celého světa. A mozek věří představám, které mu předložíme. Podle nich taky vypustí do prožívání tu kterou emoci.

 

V: Podívejte se na tuhle ikonu z Taizé.

 

 

 

Pochází z 6. století z Egypta. Říká se jí „ikona přátelství“, a vidíme na ní Ježíše s přítelem. Ježíš v levé ruce drží evangelium a svou pravou ruku pokládá láskyplně na ramena svého přítele. Ten přítel je opat Menas z Egypta. Svou pravou rukou ukazuje Menas na Ježíše, jako by chtěl vyjádřit: „to je ten, který mi kryje záda.“ Ježíš pokládá ruku na ramena svého přítele, aby šel po cestě spolu s ním, avšak ne ke smrti, ale naopak k životu. Tato ikona znázorňuje Ježíšova slova z Janova evangelia 15,15: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“

Nechme se zlákat tím, že nás Ježíš chce mít za přátele. Pokoušejme se žít život ve vděčnosti, soustředit se na dobrodiní, a přitom všem jako Menas ukazovat na Ježíše. To je náš přítel, náš bratr i Pán. Od něj pocházejí všechny dobré dary. A tak s vděčností můžeme přistoupit k Jeho hostině. Amen.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now