Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

16.6.2019 - Jan 14, 15-17/25-26 - Trojice Boží

16.06.2019

1.Čtení: Marek 1, 1-11

2.Čtení: Jan 14, 15-17 | 14, 25-26

 

 

 

Vážené shromáždění, dnes máme svátek Svaté Boží Trojice. Což je pojmenování, které může někomu znít docela cize. Trojiční učení je občas považováno za zbytečné, nebo mu lidé nerozumí a nechápou proč něco takového vůbec máme. Že prý by úplně stačil jeden Bůh, a nemáme si vymýšlet hned tři atp.

 

I: Před časem jsem poslouchal přednášku salesiánského kněze Ládi Heryána s názvem „Jaký Bůh, taková spiritualita." A právě ten název přednášky se mi nějak vybavil, když jsem přemýšlel o této trojiční neděli.

Je to totiž naprosto zásadní osobní otázka. Jaký je Bůh? Nebo jinak: Jaká je naše představa Boha?

My všichni nějakou máme – ať už jsme věřící či nikoli – všichni ve své myli pracujeme s nějakou představou Boha. I ti nejzarytější nepřátelé jakéhokoli náboženství. Všichni si Boha nějak představujeme, a anti-náboženští lidé mají tu představu možná dost pokroucenou, a proto Bohu nevěří. To, jak vypadá vaše představa Boha velmi ovlivňuje spiritualitu. Ovlivňuje to vaše duchovní prostředí, váš vztah k Bohu.

Pokud je pro někoho Bůh jenom neaktivním principem, který se o svět nestará – dost pravděpodobně bude jeho duchovní život na hranici pasivity. Takový člověk nejspíš nebude nic moc duchovního prožívat, a zůstane pouze „zapsaným členem církve."

Pokud pro vás bude Bůh živým Bohem, o kterém mluví Bible, Bohem, který slyší, promlouvá, jedná ve vašem životě – potom bude i vaše spiritualita pestrá a dynamická. Takový duchovní život se stále hýbe. Jako dobrý příběh je plný zvratů, zjištění, prožitků s Bohem. Asi vás nepřekvapí, že právě to je ten stav, který je žádoucí. Bůh touží po vztahu s námi i přes to, že mezi námi a ním vznikla trhlina, která lecjaké seznamování stěžuje.

 

II: No a teď mi povězte, jakou můžeme mít představu Boha, když o něm říkáme, že je trojjediný?

V Bibli trojiční učení přímo nenajdeme. Nicméně pozornému čtenáři nemůže uniknout několik zvláštností. Na začátku Bible, v knize Genesis je zaznamenán tzv. „boží plurál“ – „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby…“  (Genesis 1,26-27). A říká se, že nad vodami se vznášel Duch Boží (Genesis 1,2). Různí proroci pak povídají o „Synu člověka; mesiáši; beránkovi jdoucím na porážku atp." A dostáváme se k Ježíši – o tom víme, že je Bohem, který se chtěl narodit přesně tak jako člověk.

A co se to stalo v tom našem prvním čtení? Když Ježíš přichází k Janovi, aby byl pokřtěn, tak vstoupí do vody, a z nebe zazní hlas který říká, že Ježíš je syn Boží, a k tomu všemu nad něj přilétne Duch svatý v podobě holubice. Tak kdo to tady s kým mluví? Na tomto místě se bez trojičního chápání prostě neobejdeme. Jinak to nedává smysl.

Ježíš zvláště v Janově evangeliu pak mluví o tom, že pošle přímluvce, Ducha „svého, Božího, a pravdy." Ten nás bude uvádět do veškeré pravdy, bude mezi námi zpřítomňovat Ježíše, jak jsme si připomínali o letniční neděli.

 

III: Ok, otázka se ale vrací – co s tím? Jakou z toho tak můžeme mít představu?

Jedna z teologických pouček hovoří o "třech érách dějin spásy." Tím se chce říct, že z Bible rozeznáváme jakési 3 éry, ve kterých se nám Bůh nějak ukazoval. A v každé éře jsme byli schopni vnímat jednu z božích osob trochu intenzivněji. A tak se mluví o éře Boha Otce – to je celé to období Starého zákona. Bůh Otec se projevuje především ukazováním moci, vyvolováním jedinců a ujišťováním že on je opravdu jediný Bůh stvořitel. Ke konci tohoto období se už mluví o příchodu Syna Božího, mesiáše, spasitele, obětního beránka atp. A nastává éra Boha Syna – to je nejkratší období, kdy přímo mezi námi chodí Bůh jako člověk Ježíš Kristus. V osobě Syna Bůh ukazuje především neohraničenou lásku, velmi mocnou schopnost odpouštění, které nepočítá křivdy. A ze smrti pro nás udělal jen přestupní stanici, už to není konečná. A ke konci svého života mluví Ježíš o tom, že pošle přímluvce – Ducha svatého. Éra Božího Ducha trvá od události Letnic, kdy doslova přilétl Duch Boží na církev – až dodnes. Je to i naše současnost sestry a bratři.

Bůh už mezi nám nechodí tak jako člověk – to už tu bylo, je to dávno. Bůh chce být přítomen v nás jako Duch svatý. Chce jednat ve svém lidu, v církvi – dáváme mu prostor? Pavel říká v listu Galatským 2, 20: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne." Jiná teologická poučka zní: Otec je Bůh nad námi, Syn je Bůh s námi a Duch je Bůh v nás.

A plyne z toho další důležitá věc. V éře Boha Otce a Syna, byl v hlavní roli Bůh. Oslovoval si různé praotce, soudce, proroky, krále atp. Pak to byl přímo Ježíš. A v éře Ducha svatého Bůh chce, abychom na jeviště vstoupili pořádně my. Teď je to hodně na nás. Bůh chce být svým Duchem v nás! My máme v moci Ducha svatého zpřítomňovat tady na zemi Krista. Máme se stát radostnou zprávou všem kolem, odpouštět, nepočítat křivdy, vycházet k lidem vždy s druhou tváří – a to zvláště tehdy, když nás nějak zranili, jinak je to láska na prd, a falešné odpouštění při kterém si jen něco nalháváme. Genesis 1,2: „Staň se požehnáním!" Žijeme v éře veskrze misijní...

 

IV: Dobře, tak teď víme o něco víc, ale jak s tím naložit pro tu představu Boha? Informace, že Bůh je sám v sobě společenství tří osob, je velmi důležitá – byť se tak nemusí zprvu jevit.

Co nám tím Bible říká o světě. Říká, že Bůh stvořil svět a lidi, podle svého obrazu. Bůh je sám v sobě společenství! Jsme tady proto, abychom zrcadlili společenství Boha samého – tu Trojici. Oblíbeným přirovnáním ve staré církvi byly tři pochodně hořící jedním plamenem. V samém srdci božského života, od věčnosti, zná Bůh sám sebe jako „já a ty“ – žádné sobectví. Nejméně třemi různými způsoby prožívá vztah neustálé lásky – a to už je trochu daleko od představy Boha jedné osoby.

Takový „Bůh, který by měl jednu osobu", by neměl nejmenší důvod tvořit svět právě takhle, a člověka tak aby se dobrovolně mohl rozhodnout, jestli bude mít Boha rád. Kdyby nás tento samojediný Bůh stvořil podle svého obrazu, neměli bychom do srdce vloženu touhu po tom: milovat, a být milován – protože on sám by to v sobě neměl. Bylo by to jinak, a při promýšlení toho, jak by to asi mohlo vypadat, se mi dělá trochu nevolno. To bychom popravdě ani nemohli vědět, co to láska je, protože takový Bůh by nás stvořil v naprosté oddanosti a poslušnosti, aniž bychom se pro to mohli rozhodnout sami. Byli bychom roboti.

 

V: Čili, co si z toho všeho vzít?

Bůh je parta tří osob, které prožívají lásku, všechno mají rádi. A chtějí, abychom se do této party přidali i my. Kdysi jsme to podělali a utekli. Bůh provedl všechna nezbytná opatření, abychom se k němu přeci jen mohli vrátit. To udělal Ježíš, když zemřel přesně tak jako člověk. A od té doby, co přišel do církve Duch svatý, se přesouvá světelný kužel – jako na divadelní scéně – na nás. Teď musíme jednat my!

O Ducha musíme aktivně prosit, protože „vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje (Jan 3, 8)." O ducha svatého musíme prosit v modlitbě – máme zaslíbení, že nás bude uvádět do pravdy, bude nás vyučovat. A předpokládá to, že ho budeme aktivně očekávat, vyhledávat, musíme se mu otevřít a nezůstávat uzamčení. Pak opravdu nic nepocítíme, a zůstaneme chladní, a duchovní život vyhasne. My máme v Duchu svatém zpřítomňovat mezi lidmi Ježíše, Boha – tedy lásku osobně.

A taky o tom je to trojiční učení, které si dnes připomínáme. Právě ono má být v naší představě Boha – která pak ovlivňuje náš duchovní život.

 

Kdo je Bůh?

Je to policajt, která hlídá naše chování a když něco poděláme, tak nám napaří pokutu? Někdo to tak má. Život s takovým Bohem bývá plný obav a strachu před přísným soudem. Anebo je Bůh bezcílný „hipík“, kterému je všechno jedno a všechno co uděláme stejně odpustí, tak dobré věci ztrácejí smysl? Nee... Bůh, ten, který je, byl bude – JHVH je partou osob, a tato parta něco upřednostňuje... a to je dobro. Bůh na nás klade nároky, abychom se snažili v životě milovat, abychom rušili zlé věci tak, že je budeme odpouštět, trochu opouštět a nepočítat je. Součástí toho nároku, který na nás má, je zrcadlit ho – když jsme podle jeho podoby – máme zrcadlit společenství, protože Bůh sám v sobě je společenství. Lidská existence, stvořena podle Božího obrazu je povolána k napodobení vzájemné lásky, kterou žije Trojice. Máme být společenští. Máme být společenstvím. Máme být církví Kristovou – lidem lásky.

Amen

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now