Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

9.6.2019 - 1 Janova 4, 12-18 - (Seslání Ducha svatého)

09.06.2019

1.Čtení: Žalm 27

2.Čtení: 1 Janova 4, 12-18

 

 

Vážení přátelé,

dnes slavíme svátek letnic. A vy nejspíš přemýšlíte, jestli si pan farář nespletl neděli že? Ani jedno z těch biblických čtení totiž není ze Skutků apoštolských, kde se o letnicích píše. Ani z Exodu kde se píše o darování zákona Mojžíšovi na hoře, což pak bylo středem židovského svátku letnic. Pana faráře prostě tentokrát zcela náhodou – nebo právě vlivem Ducha svatého – napadly kapku jiné texty. Nu, pusťme se do nich.  

 

I: A hned z kraje další šok, to první čtení z Žalmu si nechám až na konec a začnu ještě něčím úplně jiným.

Já měl v tomto týdnu dvě svatby. V obou případech to byli lidé, kteří nejsou vůbec z církve. Jeden z nich byl sice za mlada pokřtěný, ale jeho vztah k církvi by se dal nazvat nanejvýš „vlažným.“ Nabízí se otázka, jestli šlo vlastně o křesťanské svatby? Co se pod tohle označení ještě všechno vejde? Řády naší církve jsou v tomto ohledu jedny z nejbenevolentnějších v Čechách. Ordinovaný farář může oddat lidi kteří nejsou křtění, nejsou ani členy naší církve. Nemusejí být nutně ani členy žádné další křesťanské církve. Ten jediný požadavek zní, že „touží po Božím požehnání pro své manželství.“

A co víc? Jak tohle u všech všudy souvisí s Duchem svatým a letnicemi? My faráři se snoubenci vedeme tzv. svatební přípravu. Během ní jednak nastavujeme zrcadlo jejich vztahu a pak také mluvíme o tom problematickém slovu „Bůh.“ Co to je? Mám se toho bát? Kde to je? Je to vůbec?

Apoštol Jan (1 Jan 4, 12) píše: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ Boha nikdy nikdo neviděl, a přitom je přítomný, když se navzájem milujeme. Nejen když se milují křesťané, evangelíci, konfirmovaní, pokřtění… prostě „když se milujeme my lidé navzájem, je v nás.“ Jestliže jsou všichni lidé tak či onak tím oživeným kusem hmoty, jak líčí kniha Genesis – tím prachem země do kterého Bůh vdechl život, tak tahle slova platí pro všechny. Bůh se naštěstí neomezuje na členy té, které církve. Takže kdekoli se ve světě setkáte s láskou, odpouštěním, milosrdenstvím, nadějí mezi lidmi, tam je určitě přítomen také Bůh. 16 verš říká že „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ Bůh není nástupištěm, ke kterému vede pouze evangelická církevní vrátnice – byť se k němu skrze ni dá dostat určitě také.

Tím vlažným vztahem k církvi někteří lidé vyjadřují daleko spíše to, že jim nejde pochopit nebo přijmout takovou představu Boha se kterou se setkávají u církve, navíc asi u konkrétního duchovního, kterého slyšeli. Přitom Boha – lásku, sami od sebe vyhledávají. K něčemu podobnému docházím se snoubenci při přípravách.

 

II: Apoštol Jan mluví jako básník, protože se pokouší vyjádřit tajemství které nelze jen tak jednoduše protlačit do slov. Pokud někdo stvoří vesmír, v něm malinkou planetku, která jím pluje jako malá botanická zahrada a v ní se takový podivný nahatý tvor snaží sdělit něco o původci světa – tak považte – o někom takovém se opravdu mluví jen velice obtížně. Jan chce říci, nakolik to lze, že právě tohle, ta síla, absolutno, cosi nad námi, které tušíme za geniální propracovaností a krásou světa – že tohle sestoupilo na zem. Že tohle dostává tvář, a tou je Ježíš Kristus. A tohle sklonění se, které podniklo absolutno k člověku má ještě další fázi a tou je právě seslání Ducha svatého o letnicích.

Vedle slova Bůh tu máme další problematické slovo „láska.“ To slovo, které jsme tolikrát zneužili že dnes už skoro nic neznamená. „Jakou lásku myslíte?“ ptají se snoubenci. „Lásku erotickou, zvířecí nebo rodičovskou?“ Jan připomíná to, že láska není pocit, že láska je bytí pro druhé. A jestliže se Boží láska zjevila v Kristu, tak víme, že nejniternější podstatou Božího bytí je sebedarující láska. Láska bez podmínek, která se vydává – ano, až za hrob.

Efektem Ducha svatého je přebývání Boha v člověku a člověka v Bohu. Tento obraz hovoří o Bohu jako o silovém poli, jako o proudu řeky. Pokud je Boží přítomnost jako silové pole, nebo proud řeky, tak můžeme buď plout v tom proudu. Anebo můžeme stát venku a z vnějšku se na ten proud dívat. Je to jeden ze střípků, jak naznačit nebo opsat to tajemství vzájemného přebývání Boha v člověku a člověka v Bohu.

 

III: Verš 13: „Poznáváme to podle toho, že nám dal svého Ducha.“ Co to znamená? Jedná se o naplnění nadějí žalmistů, kteří stále znovu vyjadřují touhu přebývat v Hospodinově domě celý život, pokud možno navěky. Teď se tedy – jak jsem slíbil – dostávám k tomu prvnímu čtení. Žalm 27, 4: „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ Já si dovedu představit, že asi i mnohé z vás ta představa děsí. Vezměte si, po čem ten člověk touží – aby po všechny dny co bude živ byl na bohoslužbě. Přinejmenším za mlada by mi ta představa dodala novou energii na rychlý sprint směrem od kostela. To je velice smělá touha. Nebo je to jinak?

V Novém zákoně čteme pozoruhodné naplnění tohoto přání. Člověk může přebývat v tom Hospodinově domě stále protože se jím stane. Člověk se stává příbytkem, ve kterém bydlí Bůh. To je to uvědomění související s tajemstvím vylití Ducha svatého.

V trojiční teologii je taková poučka, že Bůh Otec (to absolutno, tajemství které nás přesahuje) je Bůh nad námi. Bůh Syn (je jako člověk) Bůh s námi. A Duch svatý, to je Bůh v nás. Nejenom, že se člověk smí těšit, že jednou bude v Božím domě, ale sám se jím stává. Sám se stává chrámem Boží přítomnosti. Je to tajemství letnic.

Boží přebývání v člověku nebývá především emocionální zážitek – byť toho může být součástí. Jestliže máme hovořit o hmatatelném, zřetelném příznaku Božího přebývání v lidech – tak je to (Galatským 5, 22-23): „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ To jsou postoje, ctnosti, které nemusí být doprovázeny slastnými prožitky. Člověk se může projevit jako milující laskavý člověk a přitom trpět. Přitom ten rukopis ducha svatého v lidském srdci je nezaměnitelný. Takový člověk je „vonět“ láskou a velkorysostí.

 

IV: „Otec poslal syna, aby byl spasitelem světa.“ Znamená to, že Bůh daruje tak – že daruje sám sebe. Bůh sestoupil až na dno lidské bídy ve svém synu. A tento sestup je zachraňující. A jak píše apoštol Pavel, my lidé zachránit potřebujeme, a to především před sebou samými.

Církevní otcové dodají – Boží syn se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Božím synem. To Boží sklonění je zachraňující, protože znamená nejen solidaritu s lidským trápením. Ale znamená také pozdvižení lidství z té neblahé existence zpátky do pozice synů božích.

Ježíš je Boží syn. Každý syn je pokračováním Otce. Přichází-li syn, přichází v něm Otec sám. Takto nám novozákonní svědkové naznačují ten zvláštní vztah. Jsme-li zváni k tomu abychom toto vyznali, nejde o nějaké slovní zaklínadlo, aby někdo odrecitoval formulku. Ta výzva je adresována konkrétně na každého, kdo tohle slyší. To já tím mám být osloven, to já jsem tázán, zda v životě a smrti Ježíše Krista rozeznávám že Bůh je při díle. Já sám jsem zván k tomu, abych nakolik spatřuji tu výzvu obrácenou ke mně samému – tak natolik abych na to odpověděl. Proto má každý člověk vyznat, že spatřuje v tom příběhu evangelií odpověď na otázku smyslu svého vlastního života.

 

Přirovnejme Boží lásku ke slunečním paprskům. Když na vosk dopadá světlo a teplo ze slunce, tak měkne. Zatímco když světlo a teplo slunce dopadá na hlínu, tak schne, tvrdne a praská. To znamená, že kvalita Božího bytí je tatáž. Ale pokud my máme povahu hlíny, tak tvrdneme a praskáme, zaklínáme sami sebe do svého sobectví, a to poznání lásky z nás dělá lidi horší a ne lepší.

C.S.Lewis je přesvědčen, že na konci dnů budou dva druhy lidí. Ti, kteří Pánu Bohu řeknou „tvá vůle se staň.“ A pak ti, kterým pán Bůh řekne „tvá vůle se staň.“ To znamená, že i těmto lidem Bůh dopřeje jejich svobodné otočení se k němu zády. Přitom ta Boží láska je adresována všem lidem, všem tvorům.

Cílem Boží lásky, jak o ní přemýšlí Jan je vrátit lidem jejich ztracené štěstí. Vrátit nás lidi zpátky do láskyplného společenství s Bohem a se sebou navzájem. Jde o to nastolit tu zvláštní kvalitu Božího království mezi lidmi – za pomoci Ducha svatého, kterého vdechneme do svého nitra – a on potom jedná.

 

V: Verš 18: „Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání. Strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ Když si člověk vybojuje to niterné zjištění, že Hospodin doopravdy kraluje a že je silnější než zlo, tak může pohlédnout na lidi kterých se bojí (nebo na skutečnosti ve světě kterých se bojí) jinýma očima. V momentě, když se modlíme třeba za nějaké politiky, kteří rozsévají strach, tak se modleme, aby zjistili, že je Pán Bůh miluje. Pokud vám to zní jako blbost, nebo že to je málo, pozastavte se nad tím, co v člověku působí vědomí Boží lásky a přijetí… Tohle mění náš pohled jak na tyto lidi, tak na problémy tohoto světa. Člověk najednou spočine v niterné důvěře, a v ní vychází konat. Výsledným produktem modlitby je předně Duch svatý. Bůh opravdu není automat, a vyslyšená modlitba neznamená že přijal v modlitbě naši zakázku a provede ji. To mě ta modlitba mění, mě proměňuje skrze Ducha svatého k obrazu Božímu.

Pouštní otec sv. Isychios Sinajský říká: „Modlitba je velikým požehnáním, které zahrnuje všechna požehnání, neboť očišťuje srdce, v němž věřící spatřuje Boha.“

 

Jak je možno uvěřit v Boží lásku? Křesťanství není ideologie, je to osobní vztah založený na důvěře. A když si člověk uvědomí že je zván k tomu, aby se spolehl, aby uvěřil tomu, kdo je důvěryhodný – tak už jeho srdce není určeno okolnostmi. Už se nemusíme dívat na ty nepřekonatelné překážky, na ty obry kolem. Potom lidská duše dostává křídla.

Myslím si, že v tomhle je třeba aby každý věřící člověk pracoval na tom, aby mu jeho víra nebyla souborem obřadů, seznamem přesvědčení nebo etických stanovisek – tím vším jistě také, ale především aby to byl každodenní osobní vztah důvěry.

„Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého“ (Římanům 5, 5). Výsledkem proměňujícího působení Ducha svatého v lidském srdci je láska, radost a pokoj. Pak je zřejmé, že nakolik je Duch svatý při díle v srdci člověka, tak ten šalom, ten pokoj v srdci nejen převyšuje každý rozum, ale také střeží lidské srdce. A právě takto pak vládne nad každým znepokojením, obavou, a srdce se zklidní jako hladina jezera po bouři.

Duch svatý je Bůh v nás, a jestliže je v nás Bůh, ta se nemusíme bát.

Amen

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now