Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

26.5.2019 - 150 let kostela (Pavel Kašpar)

29.05.2019

1.Čtení: 1 Královská 9, 1-7 / Matouš 21, 10-17

2.Čtení: 1 Královská 9, 3

 

Proč lidé staví kostely, proč jeden postavili i tu v Opatově před 150 lety? Možná odpovíte nějak: aby se měli kde scházet, upozornili na sebe, ta hrstka evangelíků v kraji, konat bohoslužby důstojně, jako ostatní. Pohnutek víc. A proč ho dodnes udržujete, i když vám je trochu velký. A proč do něho chodíme? Co nás to pudí, že ráno vstaneme, i když se nám nechce, vyrazíme třeba i do deště? A proč jsme ochotni dát i nějaké peníze na to, aby se kostel opravoval, když třeba nemáme ani moc peněz, a už vůbec ne tolik, co měl Šalomoun. Dovedli bychom odpovědět? Nějakou odpověď jistě najdeme. Třebas úplně civilní. Líbí se nám tady, potkáváme tu přátele a známé, člověk cítí, že někam patří v tomto nepřehledném světě. Dále: věříme v Boha, proto se chceme před ním ukázat, slyšet něco od něho, něco jiného, než Babišovy kecy a jim podobné, nechat se tu povzbudit třeba v depresi, hledat další směr života, učit se odpustit… Nebo také vyjádřit vděčnost za život a všechno dobré, co dostáváme. Tohle a možná mnohem víc dovedeme odpovědět. A teď, proč staví Šalomoun chrám a slaví bohoslužbu. Pro Šalomouna to je na prvním místě jakýsi výraz stability. On, slavný král, pochází z národa nomádů, kočovníků, pastevců, který byl Hospodinem vyveden z otroctví, z Egypta. Tento lid putoval dlouho pouští, lidsky řečeno v nejistotě, chráněn jen Bohem, jeho milosrdenstvím a zaslíbením. A ještě, když chtěl David stavět chrám, slyšel: nic nebudeš stavět, já žádný barák nepotřebuji – Jsem chodící sem a tam. Šalomoun nakonec staví. Chce tím vyhlásit: pro mne i Izrael začíná nová epocha, epocha stability.  Ale zároveň tím obětuje celé pojetí, styl života – nomádství = lid, člověk na cestě před Boží tváří, nezajištěn, ale svobodný, bez chrámu, ale s Bohem.

Chrám stál mnoho práce a materiálu, je dostavěn. Odborníci říkají, že se nelišil od chrámů jiných národů. Až pyramidicky rozkročený. I vevnitř to prý bylo stejné. Ale byla tu jedna výjimka. Chrám tvořila předsíň, hlavní sál – svatyně a svatyně svatých. Tak to měly i ostatní. Ale pohané do svatyně svatých dávali sochu svého boha – modlu. V jeruzalémském chrámu, ve svatyni svatých nebylo nic. To Nic děsilo pohany, kteří si později troufli, když porazili Izrael, vlézt do tohoto prostoru. Tak si to asi prosadil Hospodin. Přijdeš do kostela a tam Nic! Tímto způsobem byla vyjádřena víra v Boha Izraele. Ani slavný Šalomoun, který se často choval jak despota, se to neodvážil změnit. Hospodin, Bůh izraelský není na rozdíl od jiných bohů, Bohem, kterého by sis mohl udělat, vymyslet, přizpůsobit a mít ho po ruce. Hospodin není Bůh, kterého by sis mohl ochočit, i kdyby ten člověk byl super vládce. Ani ten si nemůže dovolit Bohem manipulovat, stavět mu sochy ke své slávě, někam ho postavit na odiv, postrkovat s ním jako se skříní. Nebo může, ale Hospodin tam už nebude. V Jeruzalémském chrámu, ve svatyni svatých, bylo NIC. A to je vyznání Izraele i všech, kteří na Hospodina spoléhají. Hospodin je svrchovaný, vyvýšený nade všechny pány a bohy. Hospodin je nepřístupný všem, kdo by si ho chtěli otočit kolem prstu, a sklání se k těm, kdo ho prosí a přichází svobodně k člověku. To vyjadřuje to NIC v chrámu, ve svatyni svatých. O tom svědčí i největší mystici středověku, kteří uprostřed všech těch panduláků, kteří měli představovat Boha a Krista, v meditaci vystupují do výšin a vyznávají: nahoře NIC. K Bohu se vlastní silou, manipulací, ani zbožností nedostaneš. To sám Hospodin musí svobodně přicházet. A to měl být i smysl chrámu, který mu vtiskl sám Bůh, když už ten barák Šalomoun postavil. To nakonec říká i král při otevření a posvěcení chrámu. Šalomoun vstoupil do chrámu, poklekl před Hospodinem a modlil se. Záblesk pokory u krále. Ale tím podtrhuje bible smysl toho domu. Když už je, bude to dům modlitby. To pak o pár století později říká Ježíš, když vyhání z chrámového nádvoří prodavače dobytka a penězoměnce: „Dům můj, dům modlitby slouti bude.“

Když jdeme do kostela, nejdeme tam celebrovat nějakou náboženskou slavnost, nejdeme tam, abychom se účastnili nějaké zajímavosti, nepřicházíme, abychom třeba dary přesvědčili Boha, že má splnit naše přání. Když jdeme do kostela, přicházíme, a to je důležitý důvod, abychom se modlili. Říkám tím: Já, člověk, i kdybych byl mistrem světa, na tebe, Hospodine nestačím, a uvědomuji si závislost na tobě. I náš kostel má být místem modlitby, osvobozujícího slova a otevřeného společenství. Nebude-li tomu tak, můžeme ho zavřít. Podle bible je modlitba spojením s Bohem. Jakmile se toto spojení ztratí, nebo jen pouhé tušení Boha, že on má tento svět v rukou, propadá se člověk nakonec do prázdnoty a život ztrácí podstatnou část smyslu, i když se člověk tváří jako pán, který o všem rozhoduje. Modlitba otevírá cestu k Bohu. Bohoslužby, při nichž se toto spojení navazuje a upevňuje, osvobozují člověka od osudu, od tzv. zákonitostí, od břemen poměrů i strachu, neboť mu do mozku i srdce vstřikují poznání, že je Boží dítě, že má svého Otce, který ho má ve své dlani. Kostel nás na to upozorňuje.

A dál. Hospodin není nějaké tuhé božstvo, osud, ve kterém máš všechno nalinkované, ale živý Bůh, jednající, mluvící. Řekl Šalomounovi: „Vyslyšel jsem tvou modlitbu a tvou prosbu, kterou ses na mne obrátil. Oddělil jsem jako svatý tento dům, který jsi vybudoval, a dal jsem tam spočinout svému jménu navěky. Mé oči a mé srdce tam budou po všechny dny.“ Hospodin slibuje Šalomounovi i Izraeli: Já budu s vámi, já budu mezi vámi, budu vás vidět a budu vás slyšet a vy mne budete slyšet.

I když je to skvělé slovo, je to zároveň varování. Pro Boží lid začíná nová epocha, epocha královské vlády v Izraeli. A hned na začátku Bůh upozorňuje: S tím kralováním vašich králů, s mocí, prosperitou a pocitem stability, začíná také nebezpečné období, totiž doba nových pokušení, svodů, úletů, protože si králové a mocní, a to dokonce i v mém jménu, budou chtít dělat, co se jim zlíbí, jak to dělali a dělají všichni páni a vládci, jak to dělá téměř každý, kdo se dostane k moci. Začnou dělat všechno, jen aby si moc udrželi. Proto říká Bůh Šalomounovi i nám: Já budu mezi vámi bydlet, jen „když budete dodržovat má nařízení a práva“. Tzn.: budete spravedliví a milosrdní, budete brát ohled na slabé a utištěné, to patří k úkolu Božího lidu dodnes. „Když je zachovávat nebudete a budete chtít, aby se všechno rozhodovalo podle vás, pak vás opustím i tento chrám opustím.“ Bůh není vázán na nějaký nádherný barák ani mocného člověka ani na slavnou instituci, které se třeba říká církev.

Ale navzdory tomu zůstává Bůh milostivý: Budu přebývat mezi vámi, slyšíme. A tady řekne něco, co zní velice lidsky o Božím bydlení v chrámu, v Božím lidu, ve společenství církve: „A budou tu mé oči i mé srdce, po všechny dny.“ Bůh tady říká: Když budete přicházet do chrámu, když půjdete do kostela, na bohoslužby, nebudete tam zbytečně. Já vás budu vidět. A já budu vidět i ránu vašeho srdce, s kterou sem přicházíte. Tak o to prosí i Šalomoun o chvíli spíš: „Vyslyš každou modlitbu, každou prosbu, kterou bude mít kterýkoli člověk ze všeho tvého lidu, který pozná ránu svého srdce a rozprostře své dlaně obrácen k tomuto domu“ (8,38). O to jde. Do kostela, sem smí přijít každý i s tou ránou v srdci, s bolestí své duše. Někdy je to vidět, vidí to i druzí, kteří přišli, zvláště když se objeví nejen rána v srdci, ale i slzy v očích. Ale někdy sem přicházíme jenom s tou skrytou ránou, každý se svou vlastní bolestí, starostí, těžkostí či strachem svého srdce. A tady Hospodin říká a slibuje: A budou tu mé oči, oči, které se nedívají na to, jak vypadáme, jaké máme sako, ale dívají se do našeho srdce a vidí ránu, bolest, trápení, starost, obavy, ale i radost, to vše s čím přicházíme. Ale Hospodin se nedívá na naše srdce ve své svrchovanosti, z výšky, ne jako tvrdý vládce, ale říká: a bude tu i mé srdce. To znamená, že když přijdeme s bolestí srdce, Hospodin uvidí a bude ve svém srdci pohnut milosrdenstvím a vyjde nám vstříc jako otec marnotratnému synu, aby nás bez nadávek a výčitek přijal do svého domu, pozval ke své slavnosti, odpustil, dal radost a naději.

Bůh zaslibuje, že tu budou jeho oči a jeho srdce. I proto byl postaven tento kostel, proto ho udržujeme, místo setkání s Bohem, proto sem i chodíme.

A ještě: Tohle je dost ojedinělé místo v bibli, kde tak lidsky o sobě mluví Bůh, tak lidsky, že se nám za těmi slovy začíná objevovat lidská postava Ježíše z Nazareta, ve kterém tento Bůh za námi přišel, do bolestí i radostí, ztrát i nadějí, do našich životů. Ježíš z Nazareta, Hospodinovy oči a srdce mezi námi, aby Bůh viděl a vnímal a měl lítost s každou ranou a bolestí našeho srdce. Ježíš z Nazareta – oči a srdce Boží, přišel, abychom měli jistotu, že není rána našeho srdce, že není beznaděje a prázdnota, která by nepřestala bolet. Jemu patří čest a dík za ty oči a srdce pro nás otevřené a nám blízké.

 

Chválíme tě, Hospodine za tvoji blízkost, za tvé oči a srdce s námi. Amen

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now