Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

12.5.2019 - Mt 20, 1-16 - (Dělníci na vinici)

12.05.2019

 

1: Čtení: Matouš 20, 1-16

2: Čtení: Židům 3, 15

 

 

 

Milé sestry, milí bratři

Dnes jsem si vzal na pomoc jedno z nejstarších dochovaných kázání na toto podobenství, které sepsal už ve 4. století patriarcha Cařihradu Jan Zlatoústý, a doufám, že i přes tu dlouhou dějinnou propast nám dnes budou některé jeho poznámky k užitku.

 

I: To podobenství je uvedeno slovy – „Nebeské království je totiž podobné [člověku] hospodáři…“[1] Je to tedy o nebeském království, jinak také Božím království. A to je podobné člověku – zajímáv věc. Je podobné hospodáři, který vyšel ráno najmout pracovníky na svou vinici. Domluvil s nimi denár za den, a rovnou je posílá, aby pro něj dělali. Ten pán je asi trochu naivní, řekli bychom. Ty pracovníky si ani nevyzkoušel, nepostavil jim nějakou zásadní podmínku o splnění práce atp. Už od začátku je to, tak nějak vztah důvěry – bez pevných vymahatelných úmluv.

Ten hospodář pak ještě několikrát během dne vyšel shánět pracovníky, a vždycky ještě nějakou skupinku našel. Vypravil se ve tři hodiny, v šest hodin, v devět hodin, a nakonec ještě v 11 hodin večer šel shánět pomocníky! To je prostě nerozum! A na rozdíl od těch, které najal ráno a slíbili si denár – tak těmto všem pozdějším říká hospodář: „Dám vám, co je spravedlivé.“[2] Pod tím se dá představit leccos, třeba i to, že v nějakém případě bude spravedlivé pořádně zmlátit lenocha, který se celou dobu flákal a pak se chce dožadovat svého poctivě odpracovaného denáru. A ti večerní, ti se hádám asi sami divili, že je vůbec někdo najal, a tipoval bych, že už jim přišlo odvážné se ještě ptát po nějakém tom denáru.

 

Když nastal večer, řekl pán svému správci, aby ty dělníky nějak vyplatil. A ten jeho příkaz zní dost podivně – hospodář mu řekl, aby vyplatil nejdřív ze všeho ty poslední, a až potom ty první. Takže ti, kteří pracovali nejkratší čas, dostali jeden denár; a ti, kteří – jak je psáno – nesli tu tíhu celého dne, vedro, pot, prach… ti jsou odměněni úplně stejně, jako ti poslední.

„No, to je tedy spravedlnost“: reptali ti, co pracovali celý den. „Tys postavil tyhle panáčky na roveň nám, co se ti tady od rána dřeme s tou tvojí vinicí.“  No a teď promluví sám ten hospodář: „Příteli, já ti nekřivdím. Copak ses se mnou nedomluvil na denáru? Vezmi si, co je tvoje, a běž, já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě.  Copak si nesmím na svém dělat, co chci? Anebo máš závistivé oko, protože jsem dobrý? Takto budou poslední první a první poslední. Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“[3] No popravdě, zdá se vám to spravedlivé? To je z pohledu lidského rozumu pěkně nespravedlivá věc, co ten Pán udělal.

 

II: Když bychom se podívali na dobový kontext tohoto podobenství, zjistil bychom, že jeden denár, nebo jedna drachma – byl běžný, standardní finanční obnos za provedení práce. A ti dělníci, kteří postávali na tržišti, nebyli nejspíš líní poflakovači kteří plýtvali časem. Tržiště tehdy sloužilo podobně, jako dnešní úřad práce. Tedy naopak: kdo už ráno stál na tržišti – ten brzy vstal, vzal si nářadí, a čekal až mu někdo nabídne práci. A to, že tam někteří takhle čekali až pozdě do večera – ukazuje jejich velmi bídnou situaci. To, že hledali práci každý den, je vlastně staví pod úroveň otroků – protože ti žili u nějaké rodiny, a s jejím bohatstvím či chudnutím se vezli i oni. Když byl takový člověk jeden den bez práce, tak jeho žena ani děti neměli co jíst.

 

Ten – již zmíněný – kazatel Jan Zlatoústý to vidí takto. Hospodář je Pán Bůh, dělníci jsou lidé, kteří se k Pánu Bohu dostali v různém věku. Vinice na které se pracuje, to je sféra Božích příkazů a rad. Čas práce, to je přítomný život.

Takže Pán Bůh si volá lidi k práci na jeho díle, ale každý k němu přichází v jiném věku. S tím by se asi dalo souhlasit – každého z nás nejspíš Bůh oslovil v jiném věku. Někdo se ke křesťanství dostal až v pokročilém věku, jiný třeba už od malička vyrůstal v církvi, ale rozhodl se k tomu odpovědně postavit třeba až v pubertě, nebo později či dříve. Ano, potud to podobenství sedí.

A co tam teda znamená ten jeden denár? Já mám za to, že je tam uvedený proto, aby se jasně ukázalo, že ten Pán dá všem stejně. Ti, kteří pracovali celý den obdrželi jeden denár stejně jako ti poslední – ale ti celodenní pracovníci žárlili na ty poslední. Denár je tedy něco, na co se dá žárlit, má asi nějakou podstatnou hodnotu – je to záležitost každodenní potřeby, jak jsem říkal – když by dělník za den nic nevydělal, budou všichni  hladovět, prostě neštěstí, pohroma.

 

III: Tušíte někdo, komu to podobenství Ježíš vykládá? Farizeům, saduceům, herodiánům? Vykládá ho učedníkům, apoštolům! To podobenství míří do vlastních řad. Na jedné straně k židům, ale na druhé straně také k nám křesťanům, k nám všem jak jsme tady. To podobenství nás všechny napomíná – nehledťe zle a žárlivě na ty, kteří jsou křesťany kratší čas než vy. Nepočítejte kolik jste toho vy stihli udělat, a kolik oni – Pán chce odměnit všechny! Každý jeden z nás, je pro Boha cenný unikát!

 

[Exkurz]: Toto podobenství se v trochu jiné podobě dostalo i do rabínských výkladů. Zní ale trochu jinak: Hospodář chodil ráno po tržišti, a najal skupinku dělníků, kterým slíbil za tu práci jeden denár. To se podobně opakovalo ještě během dne. A na konci dal také všem těm dělníkům po denáru. Ale pozor, vysvětluje, že ti poslední kteří pracovali nejméně, dostali stejnou odměnu protože zvládli za tu krátkou dobu udělat stejně, nebo víc než ti, kteří přišli už ráno.

To docela sráží to hlavní evangelium našeho biblického podobenství, že Pán Bůh má všechny lidi stejně rád, a i těm nováčkům nabízí stejně hodnotnou věc jako těm mazákům, kteří pro něj pracují už léta.

 

IV: Ohledně těch posledních dělníků: Myslím, že i vy znáte nějaké lidi, kteří se k Pánu Bohu dostali z velké životní bídy. Já se pohybuji na metalových koncertech, festivalech atp. A často se mi tam naskytne příležitost mluvit s lidmi, kteří si v životě sáhli na dno. Například se udrogovali téměř ke smrti, nebo ztratili natolik smysl života, že nebyli schopni vůbec cokoliv udělat – proč chodit do práce, nic nemá smysl. A právě v takové situaci mohli být ti poslední dělníci na tržišti. Naléhavost situace, nervy jestli budou vůbec k něčemu dobří. A když je někdo najal, tak už skoro nepočítali s nějakým větším obnosem – prostě šli, protože to bylo pořád lepší, než stát na místě.

Někdy si Pán Bůh zavolá člověka z krajní životní situace. Apoštola Pavla si zavolal ve chvíli, kdy už se vydával na útočnou, agresivní výpravu za stíháním křesťanů. Na kříži, si Pán Ježíš zavolal lotra – jistě velmi krizová situace. Když se taková věc stane, a Pán Bůh si zavolá někoho podobného, tak my všichni máme povinnost se k takovému člověku chovat s úctou, a uznávat jeho důstojnost – protože pán Bůh, který konec konců všechno stvořil, všechno řídí, a ví co je nejlepší – tenhle pán Bůh i takového člověka přijal, a ne s nižší hodnotou než přijal nás – jakou my máme autoritu do toho kecat?

 

V: Ještě jedna věc je ve výkladu tohoto podobenství důležitá. Rozdíl mezi dělníky byl také v dispozici pro slyšení Božího hlasu (Jan Zlatoústý). Jsem si jistý, že tuhle situaci znáte i vy všichni. Když tak nějak žijeme, a postupně chladne naše touha následovat Krista – když se zapomínáme modlit, a pomalu je nám to i jedno, že jsme od toho upustili. Přestaneme mít zájem být ve společenství sboru, nechodíme na žádné sborové akce, na kázání, Bibli neotevřeme jak je rok dlouhý, a že nás kdysi zajímalo křesťanství, si vzpomeneme jen v souvislosti s dnes tolik zmiňovanou – křesťanskou Evropou.

Jistě, je to na nás. Pán Bůh nás do ničeho nenutí, jednou dal lidskému druhu svobodné myšlení, a svůj slib drží. Můžeme se svobodně rozhodnout, že Boha nepřijmeme. Stejně tak se svobodně můžeme rozhodnout, že ta láska má přeci jen smysl, a že nám dělá dobře – když je dobře, no a že bychom vlastně k tomu dobru chtěli taky nějak přispět, a tudy vede jistá cesta k Bohu.

 

Ono to Boží království má dvě dimenze: na jednu stranu na na něj čekáme, a nedohlédneme za horizont smrti. Na stranu druhou, to Boží království má prosakovat už sem k nám na zem, mezi nás. Království Boží je s Kristem mezi námi, je živeno Duchem svatým.

 

VI: Já, i vy – my všichni dnes, právě teď taky stojíme na duchovním tržišti. Ono totiž to pracování na Boží vinici – není nějaký trvalý stav – naopak je to činnost: znamená to, žít v následování Krista, přenášet křesťanské hodnoty do našeho života, do našich vztahů, jednání, myšlení, prostě k veškeré činnosti. A nejhorší je, když stojíme na tom tržišti, pořád se tak nějak nic neděje, a napadá nás – jsem na světě zbytečný, nikdo mě nepotřebuje, nikdo o mě nejeví zájem. Hrozná situace – když naše talenty, naše schopnosti, naše povaha, nápady, humor, když to teď rezne a zapadá prachem.

Nás ale Pán Bůh najal na tu vinici – k životu v následování Krista. Právě teď stojíme duchovně na tržišti – a Pán neustále volá! Jeho nabídka, pracovat pro něho neustále trvá! Proto poslouchejme Boží hlas, hledejme ho všude, a nechme se jím vést, on nám s úsměvem ukáže, kde můžeme být k něčemu dobří!

 

Amen

 

 

 

[1] Mt 20, 1.

 

[2] Mt 20, 4.

 

[3] Mt 20, 13b – 16 (NBK). 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now