Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

14.4.2019 - Mt 21, 1-17 (Ondřej Horký)

16.04.2019

1.Čtení: Iz 50,4-9

2.Čtení: Mt 21, 1-17

 

Milí bratři, milé sestry,

dostáváme se velmi blízko událostem, které tvoří snad nejvýznačnější část křesťanského roku. Blíží se Velikonoce. Celý příběh spěje do finále. To, co se začalo o Vánocích, se nyní uzavírá, zdá se. Dějištěm finále se stává Jeruzalém a my jsme dnes svědky Ježíšova vjezdu do něj.

Je to vjezd triumfální? Jede Ježíš v čele setniny vojska, řinčí okolo zbroj a ozývá se „Ave Kristus?“ Nebo je to vjezd okázalý, na voze, zdobeném barvami a podobně a s průvodem tanečnic? Anebo je to příjezd pokorného Krále všeho bytí, příjezd na oslátku a za účasti těch nejprostších i nejvzdělanějších, zkrátka všech?

Právě ta poslední možnost nám dává odpověď na otázku. Přijíždí Král slávy, kterého všichni zdraví a prokazují mu pocty, jako kdyby přijížděl ten nejmocnější vojevůdce. „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.

Ježíš přijíždí do Jeruzaléma a jeho kroky vedou do chrámu. Město je jeho příjezdem obráceno naruby. Šušká se, že přijel nějaký prorok. A Ježíš vstupuje do Hospodinova domu. Vyžene tamní obchodníky, kteří směňují běžnou měnu za chrámový peníz či prodávají holoubata na oběti.

Vzápětí uzdravuje okolostojící chromé a slepé a míra údivu dostupuje vrcholu. Zákoníci nevěří svým očím ani uším, přistupují a ptají se, co se to děje. Ježíš pohotové vysvětluje. Slyšíte, jak děti provolávají „Hosanna Synu Davidovu?“ Ano, zde se splnilo dávné proroctví, maličcí mi provolávají slávu, drazí zákoníci. Ano, ti nejmenší, a ne vy.

Přicházení, příchod…již jsme ho zde jednou měli. Advent je časem příchodu Spasitele mezi nás. Ne náhodou je tento text ve starocírkevní perikopě řazen dvakrát – na Květnou neděli a také na první adventní. Vždyť Ježíš na svět přichází podobně, jako vjíždí do Jeruzaléma. Ne s ohromnými poctami a skvělým servisem, ale pokorně a v přítomnosti těch nejnižších i těch vzdělaných.

Ježíšovým příjezdem se vše dokonává. To, co začíná příchodem, nyní spěje k odchodu. Zatímco ale jeho narození světu povětšinou uniklo, jeho příjezd do Jeruzaléma je naprosto nepřehlédnutelný. Celé město je na nohou a zástup je zpravuje o tom, kdo přijel. Informují je o prorokovi, Ježíš je však mnohem víc.

Vlastně to odhaluje již svým příjezdem. Matouš vzpomene slova proroka Zachariáše o králi, který přijíždí na oslátku. Jenže původní citát je ještě obsáhlejší – přichází král, spravedlivý a spásu nesoucí. Když na to pohlédneme z kristovské perspektivy, zaznívá nám tam mnohé, co jistě rezonovalo i lidem přítomným v průvodu.

Po příjezdu do Jeruzaléma zamíří Ježíš do chrámu. To není nic zvláštního, naopak, jako žid by tam zamířit měl. Jako Syn Boží pak rozhodně. Vejde na nádvoří chrámu a k údivu všech se pustí do vyhánění obchodníků s holoubaty a směnárníků. Jan dokonce mluví o tom, že si z provazů udělal bič. Rozhodně je vyhnal velmi energicky.

Očistí svaté místo, aby v něm mohl opět Bůh přebývat. Stejně, jako v adventu připravujeme svá srdce pro příchod Páně, i nyní je čas se připravit na jeho příchod a vyhnat ven vše, co do srdce nepatří a co by tam mohlo zavazet.

Ježíš se tu ale plně se přiznává ke svému božství, když pronese větu: „Můj dům bude domem modlitby, vy jste z něj však učinili doupě lupičů.“ To vzápětí doplní o citát z osmého žalmu, když vysvětluje, proč mu pějí chválu děti: „Z úst nemluvňátek sis připravil chválu.“

Zajímavý je zde kontrast mezi dětmi, které ho chválí jako syna Davidova, a veleknězi a zákoníky, kteří se tomu diví. Jako by se zde stupňoval kontrast, který se tu a tam ukazuje v evangeliích. Zatímco děti jsou příkladem pro víru, zákoníci jsou ti slepí, ti, kteří Boha nepoznali, řečeno janovským způsobem. Děti Krista poznají a oslavují ho, zákoníci ho opět odmítnou.

Ti nejprostší a nejmenší, ti, od nichž bychom to nečekali. Vidí Krista a rozpoznávají, kdo to je. Jistě, slyšeli to od všech okolo. Ale nemají problém tomu uvěřit, a nemají problém to vyznat a říct to nahlas a všem okolo.

Na druhé straně stojí zákoníci, kteří na tyhle děti hledí s despektem a pochybovačně se obracejí k Ježíšovi: „Slyšíš to? Víš, co říkají?“ a Ježíš odpovídá souhlasně. „Ovšem.“ A potvrzuje slova dětí, souhlasí s nimi.

Možná, že bychom dnes stáli na místě těch zákoníků. Možná, že bychom raději popřeli Krista, jelikož by nám nemusel být po chuti. Možná…těžko povědět, a je dobře, že nelze povědět „určitě“. Buďme jako ty děti. Děti a jejich víra jsou příkladem hodným následování. Dětská víra je ta, která je nepodmíněná. Dítě věří, protože nezná zradu. Věří plně. Kolikrát malé dítě s naprostou důvěrou poslechne rodiče či někoho blízkého, aniž by nad tím uvažovalo.

Dětská víra se posléze stává vírou dospělou, jak praví profesor Jan Heller. Ovšem dospělá víra již není tak bezprostřední, což vidíme na příkladu kněží v evangelijních příbězích. A přece, i my můžeme zůstat otevřeni a můžeme dále bez výhrad důvěřovat našemu Pánu.

Osel. Zvíře nepříliš průbojné, trpělivě vše snášející a skoro tvrdohlavě jdoucí vpřed. Není válečným koněm, který nese Julia Caesara naskrz podrobenou zemí, je naopak vysmívaným a trochu hloupým zvířetem. V našem textu pak oslátko přináší Krista k lidem. A přesně to má církev udělat, to jí i sám Pán ukládá jako úkol, který zde má – přinášejte mne světu, doneste mne k těm, kdo mne neznají. A osel vytrvale kráčí vstříc Jeruzalému a tamní lidé se ptají, kdo to na tom oslíku jede – a on jim, neznalým, přináší Spasitele.

Krásná charakteristika církve, která kráčí po cestě a nezastavuje. Kráčí, a veze Krista. Mnoho lidí se jí směje, nevypadá tak důstojně, a tak hrdě, jako by vypadala jiná společnost, ale Kristus si vybral právě tu církev, která ho dnes přináší. Nevybral si válečného oře. Vybral si malé, šedé oslátko.

A tak tu jsme dnes i my. Tvoříme jedno tělo, jednoho osla. Jdeme, kam nás Ježíš posílá, a věříme, že nás posílá správným směrem. Někdy se bojíme. Jsme občas tvorové tvrdohlaví, zrovna jako ten osel. Mnohdy jsme vysmívaní, právě tak, jako oslové bývají vysmíváni. Oslík bývá označován za hloupé zvíře, nu, cožpak církev není?

Ale i přes to všecko je církev právě ta, kterou si Kristus vybral. Jsme ti, které chtěl, nejsme pro něj špatní. Jsme ti, které chtěl. Takže se nemusíme cítit špatně, nemusíme se cítit jako „ti divní“. Církev je ta Beránkova Nevěsta.

Církev, společenství, které vyznává Krista a přináší Krista. A osel je zde až skoro neskutečně blízko modelu dítěte, které věří bez výhrad. Obojí je jednoduché, nezatížené složitým uvažováním. Věří, protože se může spolehnout, a spoléhá se, protože nepochybuje, a nepochybuje, neboť nemá důvod.

Nepochybujme o našem Pánu.

Přichází dnes a nese nám spásu. Opravdu jsme v době, která je až příliš podobná adventu: očekáváme příchod Páně, ovšem tentokrát je to již nikoli příchod na jeviště, ale příchod k závěrečnému dějství veliké hry spasení, kterou zde rozehrál. A nebudete se doufám zlobit, když vám prozradím výsledek té hry. Ježíš v ní zvítězil, a to na celé čáře.

Vposledku se můžeme podívat i na lidi okolo cesty. Ti tu mají též velkou adventní roli. Venkoncem to dává smysl, naplňují tu slova proroka: „Přichystejte cestu Páně, urovnejte údolí, pahorkatiny srovnejte v rovinu a horské hřbety v pláně.“ Sázejí tam na cestu své pláště a zelené ratolesti. Tak, jak to hlásal i Jan Křtitel.

Budu se zde trošku opakovat, ale stejně zde řeknu pár vět, které zněly v mém adventním kázání: Uchystejme cestu Pánu. Vždyť přichází náš král, vrací se a nás, zkroušené a někdy trestané za naše chyby nyní opět přijímá. A navzdory vší pomíjivosti, která nás může trápit, je jeho Slovo věčné.

A on nás povede svou laskavou rukou a ochrání nás. A my mu za to děkujme, neboť láska, se kterou se vrací, je veliká. Přináší nám pokoj a přináší nám spásu, kterou nám slíbil. A jeho Slovo je věčné a sliby platné. Buďme si tedy jisti jeho obětí a naší spásou, vždyť každý, kdo věří v něho, nezahyne, ale má život věčný. Pojďme tedy vstříc blížícímu se příchodu Spasitele s radostí a otevřeným srdcem.

Pane, otevři naše srdce, abychom tě do nich uvítali. Dávej nám víru, jako má malé dítě. Pomoz nám ze srdcí vyhnat vše špatné tak, jako Ty jsi vyhnal kupce z chrámu. A prosíme, vejdi do našich srdcí a vnes do nich svůj pokoj, abychom klidně a radostně očekávali tvé vzkříšení a naši spásu. Přijď tedy, Pane Ježíši, a dávej nám svůj pokoj.

Amen

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now