Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

11.11.2018 - Římanům 4, 18-21 - O naději!

10.11.2018

 

1.Čtení: Žalm 104, 24-27

2.Čtení: Římanům 4, 18-21

 

 

I: Sestry, bratři, dnes bude řeč o naději. Slyšeli jsme, že Abraham měl naději tam, kde nebylo naděje, a tím se stal otcem víry nás všech. Všimněte si, že skutečnost, že Abraham měl naději tam, kde z lidského hlediska už nebylo naděje, je důvod, proč se stal otcem víry nás všech. Tomáš Akvinský definuje naději jako „očekávání věci budoucí, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné!“

V prvním čtení se praví, že v Božím stvoření je spoustu podivných vodních tvorů, od ryb, velryb až po leviatana – to je taková biblická lochneska – a že to vše s nadějí vzhlíží k Hospodinu. To vše, tedy všimněme si, i zvířata, i náš farní Beník, prý vzhlíží k Hospodinu. V tom dopisu do Říman píše Pavel jen o kousek dál, že: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží…“[1] Nejenom my křesťané, ale celé tvorstvo je zváno k tomu, aby toužebně vyhlíželo. I moře, zvířátka, netvor.

Všichni asi známe ty tzv. tři velké ctnosti, ke kterým jsme Pavlem zváni (1 Korintským 13, 13): Víra, láska a naděje. Ctnosti tzv. teologické. Často klademe důraz na lásku. Křesťanství je náboženství lásky, říká se. Křesťana poznáte po lásce. Stejně tak je zdůrazňovaná víra. Jsme věřící, máme víru, uchopujeme smysl života vírou. A jak je to s tou nadějí? Ta je často ta třetí, poslední. Víra, láska, a taky ta naděje že. Víra je to, co nás dělá věřícími. Láska z nás dělá stoupence náboženství lásky. Ale jak je to s nadějí? Co znamená, že jsme byli povoláni k tomu, abychom byli lidem naděje? Abraham měl naději ~ tam, kde nebylo naděje. To je velice zajímavý oxymoron.

 

II: První list Petrův, je psán do situace, kdy jsou křesťané pronásledováni a trpí. Jsou povzbuzováni k tomu, aby byli vždycky připraveni dát odpověď o naději, kterou mají. 1 Petrova 3,15b: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ Možná překvapivě tam nestojí „buďte vždy připraveni dát odpověď o víře, kterou máte.“ Nebo „buďte vždy připraveni odcitovat nějakou část katechismu, kterou znáte.“ Nebo o „vědomostech z dějin církve, které máte.“ Ne… Je tam „buďte vždy připraveni dát odpověď o naději, kterou máte. I těm, kdo vás pronásledují. Buďte vždy připraveni pozvat je k naději, kterou máte, která je ve vás.“ Jako by naděje byla tím rozlišujícím znamením. Tím zvláštním zdrojovým kódem, pečetí, „spz-kou“, která má obklopovat Boží lid.

Jakkoli víra je něčím, co je naprosto důležité, tak aby bylo vysvětleno, co to vlastně víra je, tak je potřeba mluvit o naději – ono se to doplňuje.  „Víra pak jest nadějných věcí podstata…“ jak říká autor listu Židům (11,1 BKR). Je to velmi důležité, zvlášť v dnešní době. Protože pohled k budoucnosti, který je naplněn radostným očekáváním je vzácný. My žijeme v post-optimistické době, která neočekává příliš dobrých věcí. Už neočekává šťastné zítřky. Jestliže otcem víry nás všech je někdo, kdo měl naději, když nebylo naděje, tak je to dost možná velmi důležité slovo do naší současnosti.

 

III: Když se podíváme pozorně na úhelný kámen naší víry: Na Ježíšův příběh, na jeho slova, jeho pouť od Betléma až po Golgotu… vzpomeňme, co čteme na začátku evangelijního vyprávění u Matouše a Lukáše. Byla to doba, kdy lidé ztráceli naději, kdy to začali vzdávat. Protože se zdálo, že Hospodin ta svá zaslíbení nechce naplnit. Ti, kteří s důvěrou měli naději a pořád něco očekávali, tak byli naivní. A přece – přišly Vánoce. Přece se narodilo miminko v chlévě betlémském, a dějiny nakonec daly zapravdu těm, kdo měli naději, když nebylo naděje. Lidem, kteří v naději očekávali, že Bůh je hoden jejich důvěry. A tak si již brzy budeme s dětmi připomínat svátek světla, svátek hvězdy, svátek naděje. Svátek rozzáření se světla v temnotách. Je s tím splněno proroctví Izajáše 9,1, že: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“

A tak naděje navzdory beznaději obklopuje počátek Ježíšova života. A vidíme, že Ježíš vnášel naději tam, kde nebylo naděje, tak jako Abraham. Že se přátelil s beznadějnými případy. Znovu a znovu přiváděl naději do života lidí, které už ostatní odepsali, kteří už se sami odepsali. Ježíš šíří světlo naděje jako blahodárnou nákazu, kvalitu, která překvapovala. Která dokonce některé rozčilovala.

Celý jeho život byl šířením naděje, a mnohým se zdálo, že spěje k velkému nárazu. K tomu také došlo. Ježíš byl zatčen, vyslýchán a popraven. Takže se nějakou dobu zdálo, že ti, kteří vsadili na to nadějné poselství, které Ježíš šířil, se zmýlili. Skeptikové, cynikové a pesimisté měli zase jednou pravdu. Že Ježíš skončil jako tolik idealistů a snílků před ním a po něm. Že beznaděj přeci jen na Velký pátek vyhrála. Ale my víme, že tím Velkým pátkem to nekončí. Že je tam Bílá sobota, která je naplněna velkým očekáváním a obavami. A potom přijde nedělní ráno, kdy světlo opět povstává. Skutky apoštolů 2, 24: „Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“

 

IV: Láska je silnější než smrt. Na tomhle světě je větší síla, než je smrt. Tak vidíme Ježíšův příběh, jeho začátek, který je o triumfu naděje nad beznadějí; Vánoce také; Velikonoce také… Byla to naděje tam, kde to lidé už vzdali sami se sebou.

Lidé, kteří se potkali s Ježíšem propadli náhlé naději. Zacheus, kolaborant, člověk malého vzrůstu, který by se k Ježíšovi sám neprotlačil zástupem, ten vylezl na strom. Nenechal se odbýt, a vylezl na strom, aby na něj aspoň viděl. Ježíš tenhle jeho postoj nezmara, čipery, který se nedal… Ježíš tenhle postoj poctil. Oslovil ho na stromě, a pozval se k němu domů :-) Je třeba nenechat se přesvědčit okolnostmi a všelijakými rozumbrady, že to požehnání, ke kterému nás Bůh zve, není pro tebe – je! Musíme se naučit tomu, jak zaujmout postoj naděje tam, kde naděje není. A třeba se potom Ježíš – tak jako u Zachea – pozve k nám.

Na druhou stranu to zase neznamená bezbřehý naivní hloupý optimismus, který si nevšímá stinných stránek života. Neznamená to, že to vždycky skvěle dopadne. Někdy se Boží lid nedočká triumfu, že jim všichni okolo dají za pravdu. Taková naděje se projevuje v příbězích hrdinů i tak, že prohráli, byli zabiti.

„Neustálý výhled kupředu, k věčnému světu, není útěkem před realitou či iluzí. Naopak, očekává se, že se křesťan bude takto dívat dopředu. To neznamená, že by nám na současném světě nezáleželo. Budete-li studovat dějiny, zjistíte, že křesťané, kteří toho udělali nejvíc pro současný svět, byli právě ti, kteří nejvíce mysleli na svět budoucí… Jakmile křesťané přestali přemýšlet o budoucím světě, ztratili schopnost účinně ovlivnit přítomnost. Miřte k nebi, a zemi dostanete jako prémii; miřte na zem, a nedostanete ani jedno.“ (C. S. Lewis)[2]

 

V: Nějakým způsobem spolu souvisí touha po dokonalém, a naděje. Když se lidé zahledí hluboce do vlastního srdce, většinou poznají, že velice silně touží po něčem, co v tomto světě nalézt nemohou. Touhy, které se v nás probudí, když se poprvé zamilujeme, když zatoužíme navštívit cizí zemi nebo když se začneme věnovat něčemu, co je nás fascinuje. To všechno jsou touhy, které nemůže uspokojit žádné manželství, žádné cestování ani bádání. Nemám teď na mysli to, co se běžně nazývá nepovedeným manželstvím, zkaženou dovolenou nebo zmařenou kariérou. Mluvím o těch nejlepších manželstvích, cestách či kariérách. Není to nikdy dokonalé že, nic z toho. Mohli jsme si vzít úžasného partnera, navštívit přírodní divy světa, objevit Shakespearův zapomenutý sonet… ale něco uniklo. S touto skutečností, že nic z toho není naprosto dokonalé, se musíme nějak vyrovnat.

 

Britský spisovatel C. S. Lewis navrhuje 3 možné způsoby, z nichž pouze jeden se zdá být vhodný.

  1. Bláznovo řešení: Blázen hledá chybu ve věci samotné. Pořád přemýšlí, že kdyby si snad vzal někoho jiného; kdyby přespal v jiném hotelu a zvolil jinou cestovku; kdyby postupoval při bádání trochu jinak… že by to bylo lepší. Že by se mu snad povedlo dosáhnout toho chtěného perfektního stavu. Jako na potvoru ale pokaždé přijde zklamání…

  2. Řešení rozumného člověka: Takový člověk přišel o iluze, že se něco takového vůbec kdy povede. Říká: „To víte, takové blouznění patří k mládí. Když dospějete do mých let, tak už takovým přeludům nevěnujete pozornost.“ A tak se někde usadí, naučí se v nic moc nedoufat a potlačí tu část své bytosti, která se, jak říká, „věnovala přeludům.“ Je to možná trochu lepší přístup než ten první. Člověk je o fous šťastnější, není pro ostatní až tak nepříjemný, ale možná bude trochu povýšený. Tohle řešení by bylo asi dobré, kdybychom byli bytosti konečné – což dle biblického svědectví nejsme.

  3. Křesťanské řešení: „Pokud se nějaký tvor narodí s určitou touhou, jistě existuje i uspokojení té touhy. Psychologie říká, že pokud mozek po něčem touží, musí v sobě obsahovat nějaký vložený kód té představy, která ho přitahuje. Nemůžeme toužit po něčem, co jsme nejsme schopni prožít (A. Protivanská). Dítě pociťuje hlad – je tu jídlo. Kačátko touží plavat – a je tu rybníček. Člověk pociťuje sexuální touhu – a je tu sex. Pokud v sobě nacházím touhu, kterou nemůže uspokojit nic, co zakouším v tomto světě, pak je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že jsem byl stvořen pro nějaký jiný svět. Pokud je to tak, musím si dát pozor na to, abych pozemskými věcmi nepohrdal, abych nebyl nevděčný, a na druhou stranu abych je nepovažoval za to pravé, konečné, nejlepší možné, neboť jsou pouhou kopií, ozvěnou či odrazem. Nesmí ve mně zemřít touha po mé skutečné vlasti. Tu sice naleznu až po smrti, zde však nesním dopustit, aby mi zapadla sněhem nebo abych sešel z cesty k ní. Hlavním cílem mého života musí být putování do mé skutečné vlasti a pomáhat jiným na této cestě. A to je možné uskutečnit jen díky této naději, která je živena vírou, a projevuje se láskou.

Velká osobnost naší církve, Tomáš Garrigue Masaryk napsal, že: „Naděje v život věčný je základem naší víry životní, Víry říkám proto, že na víře je založený život a práce.“ 

 

Amen

 

 

 

[1] Ř 8,19

 

[2] Citáty jsou z knihy: K jádru křesťanství / C.S.Lewis / Návrat domů 2013 (orig. 1942-1952) / Kapitola: „Naděje“

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now