Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

13.5.2018 - Soudců 3, 12-30 - Jak si mě Bůh může použít

16.05.2018

1. Čtení: Soudců 3, 12-30

2. Čtení: Matouš 22, 36-39

 

Milé sestry, milí bratři, máme tu před sebou velmi pikantní starozákonní anekdotu. Pokud chápeme celou Bibli jako jakýsi vzorník situací, které mohou nastat ve vztahu mezi Bohem a člověkem, tak má i tento text své určité místo.

 

I: Příběh se nachází v době soudců. Je to doba po dobytí země zaslíbené, a ještě před korunováním prvního Izraelského krále. Tohle období Izraele je poznamenané jednou důležitou informací, která se plazí skrz na skrz celou tou knihou Soudců: „Synové Izraele dále páchali to, co je zlé v Hospodinových očích…. Synové Izraele volali k Hospodinu… Hospodin jim nechal povstat soudce.“ V době soudců si každý dělal, co ho napadlo. Izrael nebyl jednotný. Vždy, když lid takhle zvlčil, tak se dostal do problémů, volal k Hospodinu a ten dal povstat nějakému soudci.

Soudce byl většinou charismatický hrdina, který dokázal strhnout davy, a s šokující úspěšností drtil nepřátelskou vojenskou přesilu. Byl to spíše elitní voják než ten vážný pán s parukou v černém hábitu, jak nejspíš známe soudce dnes. Proto by asi nikoho nenapadlo, že by se soudcem mohl stát zrovna levoruký Ehúd. V té době bylo totiž standardním vojenským zvykem, že se v levé ruce držel štít, a v pravé meč – tohle Ehúd jako levoručka nesplňoval. Přes Ehúda pak nechali Izraelci poslat moábskému králi dar. Takový obřad darování nemohl vykonat jen tak někdo, a proto je dost možné, že byl Ehúd v blízkém vztahu s královským dvorem, ba dokonce i s Eglónem samotným. To byl jen další bod pro Ehúdův plán – nebyl díky tomu tak nápadný.

Když skončilo předávání daru, tak se vydal Ehúd z paláce pryč. Na jednom konkrétním místě se otočil, a sám se vrátil ke králi. Předstoupil před tlustého Eglóna a řekl: „Mám pro tebe tajné poselství králi.“ Eglón vycítil důležitost situace a rozhodl se vyslechnout to exkluzivní poselství v soukromí.

 

II: Následující dění pak může směle konkurovat scénářům kvalitních krimi filmů. Když seděl Eglón ve své soukromé chladné místnosti, kdesi v nejvyšším koutě paláce, vstoupil k němu Ehúd. Řekl: „Mám pro tebe slovo Boží.“ Eglón na to povstal z křesla. Humornost příběhu roste: stojí tady proti sobě extrémně obtloustlý panovník & levoruký poddaný. Vytasil svou dvojbřitou dýku, vrazil jí Eglónovi do břicha a nechal jí tam. Proudy krve a obsahu střev se valily na podlahu. Moábský král Eglón umírá v soukromé komnatě, v soukromé rakvi, vlastní mohyle, v tratolišti vlastní krve a dalších tělesných tekutin. To jméno Eglón, znamená [býček]. Tedy, z krále, kterému se obětoval dar, se stává oběť sama. Eglón je obětovaný býček, zničená modla.

Ehúd potom elegantně uniká, chytře zapře dveře tak, aby si stráž myslela, že Eglón pracuje na královské stolici, a uprchl. Díky časovému náskoku se dostává na Efrajimské pohoří, zatroubí na pohotovostní roh – šófar, zmobilizuje syny Izraele, a v jejich čele obsadí brody přes Jordán i celé území. Země má na 80 let pokoj. Moáb, velmi silný náboženský nepřítel Izraele v čele s obludným Eglónem, králem polobohem-býčkem je směšně pokořen někým, od koho bychom to čekali nejméně. To je scénář, který se v biblickém vyprávění opakuje velmi často.

 

III: A teď z jiného soudku: Už jste někdy položili sami sobě otázku: „Jak si mě Bůh může použít?“ Taková otázka vyžaduje kapku sebereflexe, člověka donutí nahlédnout sebe sama. Při takovém náhledu se často dostaneme k nějaké osobní úzkosti, vědomí vlastní nedokonalosti, hříšnosti, osobního selhání atp. Také možná mnozí z nás trpí nějakou ránou z dětství, či lecjakou nesrovnalostí v rodinném prostředí. Zmínil jsem to, protože mám dojem, že my lidé máme často problém přijmout sami sebe, takové, jací jsme. Jeden může nesnášet nějakou vlastnost, kterou má; další si může připadat absolutně neschopný v porovnání se svým kamarádem, bratrem, sestrou, otcem, švagrem, matkou, tetou, strýcem, se sousedem, s kolegou v práci atp.

Když se takhle podívám na sebe, tak je toho spousta, co bych vyměnil, možná spíš uřezal nebo zbrousil. Ale navzdory tomu, jak se můžeme sami sobě zdát podřadní a hloupí, mi Bůh vysvětluje stále znova – že nás v tom plnotučném slova smyslu opravdu miluje a přijímá tak, jak teď jsme – a právě tak. Nejen to, Bůh si dokáže všechny z nás – jakoukoliv variantu člověka – použít.

 

IV: Když se vrátíme k tomu příběhu, tak je to pěkně vidět. Člověka při prvním čtení napadá: „To jako vážně? Tenhle mrzák?“

Stojí ovšem za připomínku, že lid z Egyptského područí vyvedl kdo? Koktavý Mojžíš. Kdo se stal významnou postavou Izraele a jeho kmenů? Kulhavý Jákob, který podvedl otce Izáka. Dále král David jako podivný zrzavý pasáček přemohl Golijáše. Nevinná Ester zvrátila osud proti-židovského pogromu v exilu. A konec konců se Ježíš také narodil ve chlévě, někde na venkově. Je na místě si připomenout slova proroka Izajáše, z 55 kapitoly: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše[1].“ A to je něco, na co máme jako lidé všichni sklon občas zapomínat.

Je v lidské povaze dělat si něco jako pravidla, systémy, jízdní řády toho jak a kdy Bůh funguje – a tohle potom přejde do zákonů – jak „musí Bůh“ jednat. A potom když něco nevyjde podle těch našich výpočtů, tak se ptáme: „Jakto že Bůh jedná jinak, než jsem si myslel?“ On Bůh je jiný než my, a taky se jinak dívá na svět, vidí věci v jejich naprosto pravdivé povaze.  

Takhle se Bůh díval na Ehúda, levorukého Izraelce, který byl hendikepovaný v boji, dokonce byl z nejmenšího kmene Benjamin. Tady je další hebrejský vtípek – to jméno Benjamin znamená totiž syn pravé ruky. Ale i mezi ostatními soudci je Ehúd jistě ten nejnepravděpodobnější kandidát na vysvoboditele.

Soudce Gedeon byl sice srab, ale aspoň dokázal držet meč a štít tak, aby zapadl do formace. Samson, miláček žen, šampion fit center a přeborník v páce byl naopak typickým hrdinným válečníkem. Ironické je pak to, že Samson jako kvalitní představitel soudce, se snad ani jednou nerval za Izrael, na Hospodinovy rady nedbal, a dokonce si vzal pelištejku, a pak další ženu, což se mu stalo zkázou – přišel o vlasy = hrůza. Mezi nimi je ten Ehúd komický soudce.

Na leváky se tehdy dívali skoro jako by byli bez ruky. Dost možná už malý Ehúd trpěl tím, že je levák: „Proč zrovna já jsem levák, ve světě plném praváků?“ Mám za to, že mnohé z nás v životě deptají věci, které nejsou o moc důležitější než právě takové leváctví – něco popravdě nepříliš zásadního. Ale když tyhle své specifické záležitosti nepřijmeme, tak jim povolujeme deptat nás dál. Naopak když sami sebe přijmeme, se všemi limity, defekty, podivnostmi – tak nás Bůh může použít. Bůh používá celého člověka, ne pouze tu část, která se zrovna nám líbí. To je přesně to, co jasně vyznívá z ehúdova jednání. Ehúd se přijal i s defekty, a napadlo ho, jak toho využít – jak použít sám sebe.

Tento „James Bond“ příběhu si opatřil speciální zbraň, dýku se dvěma čepelemi, tu si připnul na pravý bok, protože logicky nikoho nenapadne, že by byl tak hloupý a nosil zbraň napravo, když je levák. Palácová ochranka si toho také nevšimla, a díky tomu, že Ehúd využil své specifické odlišnosti, tak dokázal to, co by se jinému dost možná nepodařilo.

 

V: V celé té třetí kapitole knihy Soudců je vidět ještě další důležitá věc. Je naší lidskou odpovědností, reagovat na Boží neomezenou schopnost udělat cokoli. Přijde mi, že čas od času dokážeme zapomenout, čeho všeho je Bůh schopen. Když se modlíme k takovému Bohu bez víry v to, že vůbec může něco dokázat – je to podivná modlitba.

Co dodalo Ehúdovi odvahu a schopnost k takhle mrštnému jednání? Klíč k tomu leží ve verších 19 a 26: „Sám se vrátil od model v posvátném kruhu a spěchal ke králi… po vraždě krále, Ehúd unikl, prošel kolem model a směřoval k vítězství.“ Jednoho dne se tedy pozastavil nad modlami, řekl si: „Takhle už víc ne.“ A když v paláci vyřídil, co chtěl, tak jednoduše prošel kolem model dál – už ho nezajímaly, nestály mu ani za tu zastávku. Ehúd byl rebel. Vzbouřil se proti vládní víře a modlám, které ji měly reprezentovat; vzbouřil se proti okolí, které ho mělo za postiženého, vzbouřil se proti tomu, co si o něm říká okolní svět. Ehúd se plně oddal Božímu hlasu, který ho přijal takového, jaký byl, a přesně takového, a se všemi jeho nedostatky. A o tom přesně mluví text druhého čtení, tzv. dvojpřikázání lásky.

Já to ale navrhuji (společně s J.S.Trojanem) chápat jako trojpřikázání lásky: 1 – Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. 2 – Miluj bližního svého; 3 – jako sám sebe. Takhle funguje ten vztahový trojúhelník. Musíme se holt naučit milovat sami sebe, a je to někdy složitá věc – protože my se známe, a dobře víme co jsme každý zač. Musíme se naučit milovat i sami sebe, protože tohle za nás nikdo neudělá. Miluje nás Pán Bůh, může nás milovat nějaký bližní, ale tu lásku k sobě, tu můžeme provozovat pouze my – to je ten třetí pilíř Ježíšova přikázání.

V souladu s tím také podobně píše apoštol Pavel v druhém listě do Korintu: „Od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek… Kdo je v Kristu, je nové stvoření.[2]“ Bůh nás stvořil pro jedinečné místo ve svém příběhu, a je rozhodnut udělat všechno pro to, aby nás obnovil k tomu, k čemu jsme byli stvořeni. Jaká vyšší instance má právo určit, jestli se k něčemu hodíme, nebo nehodíme, nežli Bůh? Zapomeňme teď hned, jak nás škatulkuje světský pohled, jak diskvalifikuje naše lidství; zbavme se negativních náhledů na sebe sama. Kdyby se Ehúd Bohu neodevzdal, tak o něm asi dnes nevíme vůbec nic. Ono totiž, dokud Bohu neodevzdáme své „já,“ tak žádné skutečné „já“ mít nebudeme.

Když Hospodin mluví k Mojžíšovi v Exodu 3 a 4, tak Mojžíše ujišťuje: ano, opravdu jsem si vyvolil tebe Mojžíši, prosím tě neboj se, a jdi, já budu s tebou. A Mojžíš odporuje: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl lid z Egypta?[3] Neuvěří mi, řeknou, že se mi žádný Hospodin neukázal[4]… Panovníku nejsem člověk výmluvný, mám neobratný jazyk i neobratnou řeč[5]. Hospodinu mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?[6] Nakonec Mojžíš namítá: „Pošli si, koho chceš… Tak to nakonec Hospodin zařídil tak, že všechnu řeč vedl Mojžíšův bratr Áron: Mojžíš sám byl pak přímo vykonavatelem všech těch divů, které únik z Egypta provázely.

 

VI: A k nám přichází Pán Ježíš, aby nás učinil takovými, jakými jsme měli být, aby z nás bylo to nové stvoření. Bůh ke každému z vás řekl své ano – a to stačí; to stačí na to, abychom zanechali námitek, které vůči sobě můžeme mít, a začali milovat i sami sebe.

A s tím je také důležité přehodnotit svůj přístup k bližním, zbavit se té světské optiky, která člověka znehodnocuje. Když začneme Bohu nabízet nejen své talenty, schopnosti, ale nabídneme mu to své opravdové „já,“ tehdy začneme být opravdu duchovně aktivní. Je důležité v modlitbě předložit Bohu celou svoji historii, předložit mu nás samotné v celosti toho co jsme. Bůh nás dobře zná, a ví, co před ním schováváme. Jeho touhou je, abychom k němu přistupovali s takovou důvěrou, která by nám nebránila mluvit s Ním o všem, hlavně o tom, co na sobě nemáme rádi, za co se stydíme. Všechno, co jsme udělali, špatně, dobře, to, za co se nesnášíme, i to na co jsme hrdí – je potřeba předložit Pánu, abychom prohloubili náš vztah. Je potřeba setkat se s Bohem opravdu intimně, pustit si ho k sobě tak, aby mohl tak jak my přistupujeme intimně k němu, on intimně přijít k nám a pomoci nám.

Ten dnešní příběh je tak plný naděje, že i když nejsme z pohledu světa ideální, tak s Boží pomocí a láskou k sobě, k Bohu i k bližním, můžeme dokázat pro Boha velké věci.

 

Amen

 

 

 

[1] Izajáš 55, 9 [ČEP]

 

[2] 2 Korintským 5, 16-17 [ČEP]

 

[3] Ex 3, 11

 

[4] Ex 4, 1

 

[5] Ex 4, 10

 

[6] Ex 4, 11

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now