Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

4.3.2018 - Jan 4, 46-54 - Rozhovory s Ježíšem 4 (Bůh chce, abychom se s ním trochu poprali)

04.03.2018

1.Čtení: Jan 4, 46-54

2.Čtení: Lukáš 11, 5-10

 

 

Vážené shromáždění,

slyšeli jsme další rozhovor jednotlivce s Ježíšem. Tentokrát to mi to trochu připomíná rozhovor nějakým nerudným pokrývačem. Já za ním přijdu s tím, že mám akutní problém, potřebuji opravit střechu. A on mě zprvu nevrle odbyde. A když na něj naléhám, tak teda řekne, že jo, že to vyřídí. A já musím odejít a můžu pouze věřit, že se to teda fakt stane…

 

I: Za Ježíšem přichází královský úředník. Pravděpodobně to byl pohan, který sloužil u panovníka, nejspíš u Heroda. Představuji si, že je to něco jako náš český Ovčáček. Má nemocného syna, a tak hledá pomoc. Nevíme, jestli předtím vyhledal běžnou lékařskou pomoc, ale každopádně se rozhodne vyhledat Ježíše.

A on Ježíše nikdy neviděl. Pouze o něm slyšel, že umí dělat velké ba přímo zázračné věci. Asi už je trochu zoufalý. Ono, vezměme si, že je to vysoce postavený, důležitý člověk, a ve své vážnosti a důstojnosti, se rozhodne jít pěší tůru (asi 35 km) za nějakým podivínem, exotem, o kterém ví pouze z doslechu. Už to mi přijde docela pozoruhodná věc.

To značí, že pro lásku k synovi dovedl překonat svou pýchu a společenskou úroveň. Riskuje, že se trochu shodí, že bude dost možná za blázna, co uvěřil dalšímu šílenci, že bude pro smích a pozbude vážnosti.

Holt už to na světě chodí tak, že se k Bohu obrací velmi často lidé, kteří jsou v úzkých. Lidé, kteří se dostali do nějaké svízelné životní situace. Lidé, kteří jsou v ohrožení života. V takových chvílích instinktivně voláme k Bohu o pomoc.

Z toho, co o tom úředníkovi zatím víme, se zdá jako docela pozoruhodný chlapík ne? Překonal tu svou pýchu, vložil důvěru v Ježíše, kterého nikdy neviděl – a teď, když se s ním potká, tak následuje polití studenou vodou. Ježíš jeho přání dost zostra smečuje!

„Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte?“ Je to taková „Ježíšovská smeč“, kterou jsme v těch našich kázáních na rozhovory s Ježíšem už párkrát měli. A podobně ostrá odseknutí najdeme v evangeliích víckrát. Navíc Ježíš mluví v množném čísle – nemluví přímo k tomu úředníkovi osobně, což je taky docela drzé. Nejspíš se kolem těch dvou shromáždil nějaký dav lidí, kteří byli zvědaví, co tak dobře oblečený pán dělá v Galileji. A Ježíš je oslovil všechny najednou.

 

Většinou když narazíme na „ježíšovskou smeč“, tak časem zjistíme, že to mělo nějaký smysl. Že ono asi vše, co udělal, nebylo jen tak „pro nic za nic.“ Ježíš tou větou chtěl nejspíš uvést na pravou míru, že není žádný pouťový kouzelník, žádný plnič přání. Že zázraky a podivuhodné jevy jsou sice fajn, ale „víra“ založená pouze na nich je nestabilní. Ona to popravdě není až tak víra, v tom plnotučném slova smyslu. Víra je možná tam, kde jsem odkázán opravdu na to věřit, bez nějakého hmatatelného souboru důkazů. Potud chápu to rozhořčení: „Fakt k tomu potřebujete zázraky lidi? Jste tak nedůvěřiví, že mi nechcete zkusit věřit bez nějaký pojistky?“

 

II: Je to zkouška dost tvrdá. Vůbec bych se nedivil, kdyby ten úředník naštvaně odešel. Pak by se ukázalo, že to s tou jeho vírou zas tak závažné nebylo. Jenže to se nestalo. Ten chlap byl přesvědčen o tom, že Ježíš jeho syna uzdravit dokáže. A tak na něj naléhal! I po veřejném setření si nevybral jiného doktora, a opětoval svou prosbu.

A to je hodně silný moment. Nenechal se odbýt! Bojuje! Na tomto místě mě napadlo, že máme vlastně v Bibli víc takových příběhů, kdy nějaký člověk musel na Boha naléhat, nějak s ním bojovat. Za všechny mi přijde nejvýznamnější příběh o tom, jak Jákob zápasil s Bohem.[1] V noci Jákoba napadl někdo neznámý. Bojovali spolu až do bílého rána. Ten neznámý viděl, že se Jákob nevzdá, a tak ho poranil na kyčli, jenže Jákob ho pořád nechtěl pustit. A řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“[2] A hned potom dostává od Boha Jákob nové jméno, odteď se bude jmenovat Izrael (Zápasí Bůh).

Myslím, že Bůh chce, abychom na něho naléhali… chce, abychom s ním trochu zápasili, žádali o jeho pozornost. V tom druhém čtení jsme slyšeli: „A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“

Ten náš úředník se nevzdal, a tak trochu s Ježíšem v duchu zápasí. Prostě věří, že to Ježíš dokáže, a tak chce, aby syna uzdravil. To je dost solidní postoj. „Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“[3]

 

III: Úředník dostal asi něco jiného, než původně chtěl – aby s ním Ježíš šel za synem. Ježíš nevyhoví žádosti aby „fyzicky“ přišel do Kafarnaa, ale uzdraví mocí svého slova. Královskému úředníkovi řekne, aby se vrátil domů, že jeho syn žije. Není to Ježíšova fyzická přítomnost, která působí uzdravení, ale jeho slovo: „Jen jdi, tvůj syn je živ.“ Apoštol Pavel píše v listu Římanům (10, 17; B21): „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.“ Ten člověk uvěřil a šel. Předmětem jeho víry, je slovo! Žádný důkaz, nebo viditelný změřitelný, přezkoumatelný fakt. Uvěřil, aniž by viděl zázraky! A tím vlastně opustil tu Ježíšovu námitku proti víře založené na zázracích. Je pro mne snadné věřit, že něco nebo někdo existuje, ale tato víra nemusí mít v mém životě žádný praktický efekt. Mohu si například otevřít telefonní seznam nějakého města, prohlížet jména zapsaná na jeho stránkách a při čtení mohu věřit, že všichni nebo aspoň někteří z těchto lidí skutečně existují. Žádného z nich však neznám osobně. A protože jsem to místo nikdy nenavštívil, má víra v jejich existenci nečiní mezi nimi žádné rozdíly. V jiném případě, když říkám příteli, kterého mám rád, „věřím ti…,“ vyjadřuji tím mnohem víc než to, že věřím v jeho existenci. „Věřím ti“ znamená: obracím se k tobě, spoléhám na tebe, mám v tebe naprostou důvěru a doufám v tebe.

Pro toho královského sluhu muselo být hodně obtížné prostě uvěřit, že teď je kluk v pořádku, a jít zase zpátky těch 35 km. Vyžaduje to bez ujištění věřit, že Ježíš mluví pravdu. A v tomhle duchu prostě žít tak, že to pravda je! Kdybychom k tomu měli nějaké prognostické studie, nebo detektor pravdy – tak by asi víra nevznikla.

Søren Kierkegaard[4] tomu říkal „skok víry.“ Protože je nutné něco přeskočit, něco prostě minout a překlenout… je nutné překlenout pochybnosti, a pak začne růst víra. Víra, která potřebuje nutně důkazy je tak trochu kulhavá, a dost často se zhroutí.

 

IV: Já v tom příběhu vidím takové dvě fáze z procesu víry

FÁZE 1:

Nějak se dozvíme o Bohu, o Ježíši; kdosi povídá, že má cenu se o něj zajímat. My tomu můžeme nebo nemusíme přiznat důležitost. Ten úředník to vzal vážně, a vyšel. Myslím, že to je moc dobrý začátek. Upřímně řečeno, v tuto chvíli ještě nevěří – ale sází semínko víry, které teprve pomalu, postupně roste. Protože víra není logickou jistotou, ale osobním vztahem, a protože tento vztah je stále v každém z nás nehotový a potřebuje stálý rozvoj, je víra vždy doprovázena nejistotou. Víra a nejistota se však navzájem nevylučují. Tato první fáze spočívá v zasazení semínka víry. Když chci Ježíši věřit, tak v tu chvíli „logicky“ ještě nevěřím. A musím začít jednat tak, „jako by to byla pravda.“

 

FÁZE 2:

Druhá fáze nastává během pěstování víry, kdy už člověk začne vnímat její růst a vliv na život, na smýšlení, postoje atp. Pokud to celé s Bohem pravda je – čemuž chci věřit – tak je to v pořádku.[5] Nejde o nějaké nalhávání, nebo o život v překrouceném světě. Je to způsob, jakým lze víru šlechtit, pěstovat, a zkušený pěstitel pak také pozná její plody a pohyby ve svém životě, v tom, co ho potkává, v tom, jak se mu mění chápání různých událostí atp.

Úředník zjistí, že se uzdravování dostavilo přesně v tu hodinu, kdy se setkal s Ježíšem. On vyšel s tím, že může pouze věřit, žádný efekt Ježíšových slov zatím nepocítil. A když se v půli cesty setkává se svými podřízenými, a dozvídá se, že jeho syn se uzdravuje, tak mu to dojde. Vlastně mu to došlo až zpětně… do této chvíle mohl pouze věřit nebo nevěřit. Čili už v té chvíli setkání s Ježíšem to začíná… a nějakou dobu to není znát.

 

Mám za to, že to takhle chodí. Že když zase někdy vejdeme s Ježíšem do kontaktu, modlíme se, snažíme se probírat jeho slovo atp. Tak se nějakou dobu neděje nic, a třeba až po čase rozpoznáme nějaký důsledek toho, že jsme se k Bohu přiblížili a zase mu dali za pravdu.

Britský vzdělanec C. S. Lewis napsal: „Mnohdy je tomu tak, že chcete-li ve skutečnosti dosáhnout něčeho dobrého, musíte se začít chovat jako byste to již měli.“… „Dalším krokem k víře, je rozhodnutí se denně v mysli zaobírat některými základními pravdami křesťanství. Musíme si neustále připomínat, čemu jsme uvěřili. Víru musíme sytit“[6] – a já dodávám, že víra je vztah k Bohu. A vztah je ohrozitelný, je nutné ho udržovat, neopravuje se automaticky.

 

Pro úředníka to byla původně víra v pověst o Ježíšovi, kterou si vyprávěli Galilejci. Poté to dostává formu víry přímo v Ježíšova slova. A nakonec je důsledkem i víra dalších lidí, kteří jsou tak nějak poblíž. Víra není ryze soukromou záležitostí pouze mé osoby. Naopak ovlivňuje mé okolí, a lidi se kterými se potkávám.

Je to jeden z typů misie. Někdy se mu říká „petrovský“, podle učedníka Petra. Je to misijní strategie, která nevyjíždí šířit víru kamsi do vzdálených koutů země. Ale naopak jí jde o to svědčit svým životem a svými činy těm, kteří žijí kolem mě. Je to misijní typ více zaměřený na bezprostřední okolí, rodinu, sousedy, kamarády, spolupracovníky, lidi v obci atp. V případě toho úředníka tohle mohlo být dost ošemetné – stát se následovníkem Ježíše na Herodově dvoře, to je hodně „vo kejhák!“

 

SHRNUTÍ

  • Máš problém? Šup s tím do modlitby (za Ježíšem). Klidně si dovol na Boha naléhat, můžeš se dopustit trochy násilí ve snaze s ním mluvit, získat jeho pozornost – navíc tím sám posiluješ svou víru. Bůh to tak chce, a dělá mu to radost

  • A prostě věř, že to Bůh přebírá, „navzdory“ tomu, že zatím nevidíš výsledky. Jednej tak – jako by to už bylo. Není to přetvářka, není to život ve lži, je to způsob, kterým svou víru šlechtíme, a podporujeme její růst!

  • Zkoumej a pečlivě pozoruj, co se ti Bůh snaží říct – ať už slovy Písma, skrze jiné lidi či vnuknutím v duchu…

  • Vstoupil jsi do procesu, a můžeš se těšit na to, až zjistíš, jaké důsledky tvá víra přináší (ikdyž sama třeba není vidět)

 

Amen

 

 

 

[1] Genesis 32 kapitola

 

[2] Gn 32, 26/27b

 

[3] Jan 4, 50

 

[4] Dánský luterský filosof/teolog 19.století

 

[5] Jan 14, 6: „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

 

[6] C.S.Lewis, K jádru křesťanství, volný výběr z kapitol

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now