Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

4.2.2018 - Jan 8, 1-11 - Rozhovory s Ježíšem 3 (Kdo je bez viny, ať hodí kamenem)

04.02.2018

1.Čtení: Jan 8, 1-11

2.Čtení: 1 Korintským 4, 3-5

 

 

Vážení přátelé,

předpokládám, že je Vám ten příběh známý. Přinejmenším se hodně proslavila ta věta „kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Dá se zaslechnout i leckde mimo kostely a farní setkání… Mně u toho napadla taková pesimistická myšlenka, že když by tohle Ježíš řekl v současném Česku, tak by si možná leckdo nepřiznal že nějakou vinu má, a tím kamenem by hodil… Moc doufám, že se mýlím…

 

I: Ale pojďme k tomu příběhu. Pokusme se představit si tu scénu…

Je čerstvě po ránu, a sedíme v chrámu. Dnes je tam hodně lidí, a většina z nich přišla, aby si poslechla, co bude říkat nový učitel Ježíš. Sem tam asi někdo něco špitne, ale jinak je tedy pozornost všech obrácena k Ježíši, který sedí a vyučuje. Povídá, povídá, když najednou vběhne dovnitř dav lidí. Posluchači se nervózně rozhlížejí, mumlají si, co je to za povyk, a vstávají, aby lépe viděli. A když ti narušitelé doběhnou blíže, tak vidíme, že jsou to samí vážení pánové. Na dnešní dobu něco jako docenti, doktoři, profesoři, prostě znalci, a odborníci na správný život podle zákona. A pánové s sebou vlečou nějakou ženu… Ta je docela chabě oblečená, a evidentně je v šoku. Proč něco takového dělají?

A my známe ten příběh dál – tak proč, že tedy tohle dělají? Jim šlo předně o to, aby dostali Ježíše. Jan přímo píše: „Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.“[1] A jako prostředek jim k tomu má posloužit žena. Jim je úplně jedno, co bude s tou ženou. Tyhle lidi teď zajímá jedině to, jak Ježíšovi uškodit. Je to jednání motivované snahou někoho shodit, pokořit, společensky zničit. Čili nic moc hezkého. A z lidské bytosti udělali pouhý prostředek, protože se jim to hodilo.

 

Představuji si, jak pánové hrdě a s triumfálním výrazem v očích dorazili do chrámu. „Hmmm, tady je dnes ale lidí, no co, tím líp.“ A s přesvědčením o vlastním vítězství položí Ježíšovi rozhodující otázku. A ona to je otázka hodně vypečená. „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“[2]

Otázka vpravdě ďábelsky mazaná, protože na ní neexistuje správná odpověď.

 

V případě, že by Ježíš ke kamenování svolil, vyvstávají hned dva problémy

  1. Opustil by vše, na čem si stál doposud. Přestal by být hlasatelem milosrdenství, odpuštění a lásky

  2. Navíc by se provinil proti římskému právu. Protože Římané židům tresty smrti zakázali

 

V případě, že by Ježíš ke kamenování ne-svolil, by měl rovněž problémy

  1. Veřejně by se postavil proti Mojžíšovu zákonu, což by byl velký důvod k obvinění

  2. Navíc by se pak mohlo zdát, že vlastně lidem povoluje cizoložit, a že je mu to jedno

 

Čili, je to hodně prekérní situace, a otázka horší než ty za 2 500 000 Kč v „Chcete být milionářem.“ No a co na to Ježíš?  Začne si psát prstem po zemi!

 

II: Mnoho vykladačů se snažilo přijít na to, co to u všech všudy znamená. A tak jedni přišli s tím, že chtěl získat čas na rozmyšlenou. Další s tím, že tam sčítá hříchy zákoníků a farizeů… spousta výkladů. A mají zásadní vadu – jsou k ničemu. Mám za to, že je to úplně jedno. Podobně, jako když Ježíš uzdravoval hluchoněmého člověka, tak vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka…[3] proč to tak udělal? Nevíme, no ale to je jeho věc ne?

Asi jediné, co jsem k tomu schopen s klidem říct je to, že Ježíš nechtěl být do situace zatažen právě tímto způsobem. A proto na otázku odpovídá netečností… tak takhle ne, pánové!

 

Ježíš provedl dost efektivní protihmat. Když na něj naléhali, aby něco řekl, odpověděl výzvou. Vlastně obrátil zúčastněné strany. Z těch, kteří obviňují, se stávají obvinění. A všimněme si, že Ježíš apeluje na jejich smysl pro čest: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem.“[4] Dostává se tu do hry cosi jako osobní čest každého člověka. Ono, nějakou vinu máme všichni. Nikdo z nás není naprosto dokonalý. Tak bychom měli kámen pustit všichni. Ale najde se někdo, kdo je schopen takové přezíravosti a sebevědomí, že si svůj hřích nedopustí a tím kamenem hodí? Ani nevím proč, ale tahle myšlenka mi přijde strašidelná. Když už by byl někdo takové přetvářky schopen, a kamenem by hodil, čeho by tím dosáhl? Dosáhl by možnosti někoho jiného popravit… paráda.

Jinde to Ježíš shrnul dalšími známými slovy: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“[5] A pak ještě dál: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“[6] Jde o to, že k tomu odsuzování vůbec nemají pramovoc. My k tomu nemáme pravomoc. Naše první emoce k člověku, který něco provedl má být spíše soucit.

To řecké slovo [ἀναμάρτητος] může jít ještě dále a pak by to znamenalo – kdo z vás na něco takového nikdy ani nepomyslel, ten ať hodí kamenem… No, to už se fakt najde málokdo. Ježíš tím docela riskuje ~ nebo ne? Možná nás prostě jen velmi dobře zná. Každopádně mi přijde pozoruhodné, že byli žalobci k sobě samým poctiví, a přiznali si svá provinění.

 

III: Celá ta aktivita zákoníků a farizeů je motivována touhou Ježíše zničit. Nejde jim o Mojžíšův zákon, ani o tu ženu – mmj. kde vlastně nechali toho chlapa? Cílem jejich aktivity je někoho poškodit. Líbí se mi, jak vzali Ježíšovu výzvu vážně. A zdá se, že to funguje. Žalobci i posluchači se postupně vytrácí – starší z nich šli napřed. Zajímavá zmínka. Proč to tam Jan zapsal? No možná, že starší lidé zvládli od toho hněvu ustoupit rychleji.

Najednou jsou tam sami.

Ježíš je stále sehnutý k zemi, a ta žena stojí před ním. A v tuto chvíli je vůbec poprvé za celou dobu oslovena ta žena. „Ježíš se zvedl a řekl jí – Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla – Nikdo, Pane. Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“[7] Já si říkal, jak divně zní ta otázka. Proč se jí na to ptal? Sice dlouho koukal do země, ale když jsou teď sami, tak je jasné že už nikdo nezůstal ne?

A pak mi to došlo. Mám za to, že Ježíš trval na tom, aby ona sama řekla – no jo, vždyť mě vlastně nikdo neodsoudil!

A co víc: Ti, kteří pravomoc k odsuzování nemají – ji přišli odsoudit. Ten, který pravomoc k odsouzení má – jí neodsoudil.

 

IV: Mám za to, že tyhle věci asi dobře známe. Kolikrát, když se setkáme s nějakou nepravostí, s hříchem, s nějakým špatným činem. Tak se v nás probudí takový aktivista, oblékne si triko s velkým nápisem „SPRAVEDLNOST“, a chce bojovat za to, aby byla vykonána spravedlivá odplata! Oko za oko! Tys mě praštil, já tě praštím! Někdy je hodně obtížné tohle v sobě utišit. A těmi slovy našeho příběhu Ježíš říká, že my nemáme tu pravomoc lidi odsoudit. Pokud chcete soudit, podívejte se podobně taky na sebe… jste úplně v pohodě? Jste si jisti vlastní čistotou v jednání? Uvědomte si, že jste taky hříšní a děláte chyby.

No a ono by se mohlo zdát, že to Ježíš docela levně a jednoduše shodil ze stolu. Všechno odpustím, pohoda, nač se snažit. To tam ovšem není. Ježíšovo odpuštění zároveň klade nárok – jdi a už nehřeš! To, co provedla se prostě stalo… unikla trestu lidí, unikla trestu Boha – a s tímto vědomím má jít dál a nehřešit. Jako by tím řekl: „Já za to za všechno zemřel, jak se k tomu postavíš? Jestli toho chceš využít, a pochopíš o co jde, co se vlastně stalo, tak tě to prostě změní a budeš se snažit hříchu vyhýbat!“

 

Mám za to, že my nejspíš nejsme cizoložníci – doufám. Ale ten příběh nemluví pouze o tomto typu špatného jednání. Bible často používá slovo „smilnit“ ve významu – odskočit si za jinými bohy. Prostě postavit si jako to nejdůležitější pro náš život něco mimo Boha – klasicky se nabízejí peníze, kariéra, majetek, vlastní pověst, sláva, můj a jedině můj správný úsudek… To se stává běžně. Ještě aby ne, Jan Kalvín prohlásil, že lidské srdce je továrna na modly.

No a všechno, co není v souladu s Ježíšovým záměrem, je spíše nějakou – třebas dobře zamaskovanou – variantou cizoložství. V nějaké chvíli zjistíme, že jsme vlastně dost ujeli… že jsme třeba sobecky prosazovali náš osobní prospěch na úkor jiného člověka. Nebo, že nám ve výsledku jde o to někoho poškodit, dopadnout, pěkně očernit. Mám za to, že tohle člověk nebere moc vážně, pokud nejde o nějakou velkou tragédii, a pokud ho nepřistihnou.

 

No a možná ještě častěji nás nepřistihnou lidi, ale přistihneme se my sami. Jsou v životě chvíle, kdy nám fakt něco dojde, až se člověk zhrozí, co to v něm dříme… a vyrojí se spoustu obviňujících hlasů! No podivej se kámo, ty si říkáš křesťan a takovýhle hovadiny děláš. Ty seš fakt břídil. Jak se teď podíváš do očí tomu, komu jsi to provedl? A jak budeš moct v klidu usnout? A když se dostaneš do podobné situace, tak to zase zvořeš ne? – to je hlas našeptávače, Božího nepřítele. Ježíš naopak věří v naši nápravu a posílá nás dál – jdi a opusť tohle jednání! Zvládneš to! A Ježíš v nás věří možná i v tu chvíli, kdy to už my sami v sobě nevidíme. V seriálu M*A*S*H, pronesl otec Mulcahy parádní větu: „Bůh, myslíte toho naivku, který nepřestává věřit v člověka?“

Proto Ježíš zdůrazňuje ten fakt – nikdo tě neobvinil? Nikdo tu nezůstal? Ježíš chce tu ženu donutit k tomu, aby se rozhlédla, a zjistila že jí nikdo neobviňuje. A my sami máme uznat – ne pane, nikdo. To je podle mě věc velmi důležitá – uvědomit si to, že na to lidé ani hlasy v hlavě nemají právo. Nemají právo nás odsuzovat. No, když nás neodsoudil ani ten, který tak nějak může za celý vesmír a za existenci nás samotných… tak jaká jiná autorita o tom může rozhodovat?

Tak jak jsme to slyšeli v Pavlově dopisu: „Ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.“[8] Pavel si navíc ničeho není vědom… to já jsem si něčeho vědom, ale to na tom nic nemění. Ježíš chce, abychom se i my sami přestali soudit! Prostě odsuzovačný pohled není pohled křesťana! Nejde o to zbavit cizoložství či další nepravosti toho, že je to špatné – ono to je špatné! Jde o to zbavit hřích moci nad námi! Když tohle neuděláme, tak nad námi naše sčítající se špatnosti budou mít stále moc, a budou nás tlačit ke dnu.

Nejen že nemáme odsuzovat lidi, ale nemáme odsuzovat ani sebe samotné! Tohle není výzva k nějaké chorobné sebelásce, ale k opravdové lásce dotažené do detailů. Když přijmeme sami sebe, dovedeme také lépe přijímat lidi kolem, a tím se dostaneme k lepšímu porozumění Bohu a jeho záměru s námi lidmi. Je to poznávání života v lásce.

 

A rovněž to obnáší že se v tom našem problému s Bohem setkáme – tak jako ta žena s Ježíšem. Je třeba tyhle věci otevřít v duchovním prostoru – probrat to s Bohem v modlitbě. Mně nepomůže že si odpustím sám, ani že mi odpustí druzí… mně musí odpustit Bůh, který jediný ten hřích může sejmout. A nakolik si tuhle absenci obžalování uvědomíme… nakolik přijmeme, že Bůh je ochoten všechny zločiny proti lásce smazat… natolik z toho dovedeme čerpat opravdovou radost, volnost a životní klid, který nás zároveň žene dál a pobízí k tomu, se více soustředit na skutky lásky.

Amen

 

 

 

 

 

 

[1] Jan 8, 6a

 

[2] Jan 8, 4-5

 

[3] Marek 7, 31-37

 

[4] Jan 8, 7b

 

[5] Matouš 7,1

 

[6] Lukáš 6, 41

 

[7] Jan 8, 10-11

 

[8] 1 Kor 4, 3-4

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now