Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

24.12.2017 - 4.Adventní neděle (Jan 1, 19-28)

24.12.2017

1.Čtení: Izajáš 40, 3-5

2.Čtení: Jan 1, 19-28

______________________

 

Přátelé,

jsme na konci adventního období… zítra „TO“ přijde! Nebo spíše „ON“ přijde! Dnes o tom mluvil Jan Křtitel, že byl poslán jako potvrzení, že se nejedná o planý poplach. A dosvědčuje, že už přichází mesiáš – spasitel, že se to opravdu děje…

 

I: A tohle Jan říká v takovém výslechu. Židi na něj poslali exekuci složenou z odborníků, a ti se vyptávají…  

„Kdo jsi?“

„No nejsem mesiáš.“

„Uf, dobře… a jak to tedy je, jsi Eliáš?“

„Ne, to taky nejsem.“

„Aha, v pořádku, a kdo teda jsi… nejsi ten prorok?“

„Ne.“

„U všech všudy tak kdo? Víš, nám je to i trochu jedno, ale musíme něco napsat do papírů. Šéfové nahoře chtějí hlášení. Pověz, za koho se považuješ ty sám?“

 „Já? Já jsem hlas volajícího na poušti, a říkám: Urovnejte cesty Páně – jak řekl Izajáš.“

 

Ta slova jsme slyšeli v prvním čtení: „Připravte na poušti cestu Hospodinovu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“[1] Pro mě to vždy byla slova, která tak nějak prošuměla kolem. Nepovedlo se mi jim věnovat pozornost. Poušť jsme u nás v Říčanech neměli, snad tam nikdy nebude… a tak nějak se mi to nepovedlo s ničím spojit.

Nicméně v tom spatřuji zajímavou spojitost s adventem – s příchodem.

Poušť či pustina, mají svůj význam pro jazyk a myšlení té Ježíšovy doby. Pustina je něco, kde je „prázdnota“, a zároveň napětí, očekávání… Pro starověký Egypt byla poušť takřka synonymem smrti. V Matoušově evangeliu (4) je Ježíš pokřtěn, a hned potom jde na poušť. Je to vlastně počátek Ježíšovy činnosti, taková vstupní prověrka. Tam zažívá cosi podivného, je tam pokoušen. Rozhoduje se, jestli se Boha zřeknout, nebo jestli ve víře a oddanosti vytrvá. Je to taková „doopravdická lidská zkouška.“ Kdo z nás nikdy nepřemýšlel o tom, že by se na Boha vykašlal, zvlášť když jsme zažívali nějakou životní pustinu, poušť…

Moudří mniši z východní církve se schválně chodí na pustá místa modlit. Někteří si pak v aspoň trochu obyvatelné pustině zřizují obydlí. Tvrdí, že právě pustina – místo, kde je málo vlivů žádajících si naši pozornost – je ideálním místem pro kvalitní duchovní prožitek, pro silnou modlitbu. Říká se jim také „pouštní otcové.“

Jiné místo evangelia doporučuje, abychom se k modlitbě připravili tak, že zalezeme někam, kde budeme sami. Kde bude menší šance, že nás bude něco rušit – zavřít se do pokojíku.[2] A vlastně i ten náš „Farský kázek“ směřuje k podobnému určení.

 

II: No a teď teda, jak tohle souvisí s příchodem Krista. No přátelé, které jiné období v roce – snad ještě s výjimkou letních prázdnin – tak lačně chňape po naší pozornosti? Fronty v obchoďácích, stromeček, dárky, desítky druhů cukroví, stihnout napsat přáníčka, sejmout kapra, nakoupit rachejtle, dilema mezi půstem a tunami cukroví abychom viděli zlaté prasátko… spousta spousta vlivů které nás zatěžují. A ten dnešní text mě upozornil, že když se blíží Bůh, je třeba kolem toho něco připravit, něco změnit (a to nejen při adventu). Je třeba vyrovnat přístupovou cestu k Bohu. Ne nadarmo se cestám říká „komunikace.“

A Ježíš navzdory všem překážkám jde, blíží se, je v pohybu, a jde právě k nám!

V jakém stavu je ta naše přístupová cesta? Rozpoznáváme něco, co Bohu brání k nám přistoupit?

Já si často s oblibou představuji duši jako krajinu.

Někde jsou vysoké hory, sem tam sopka, jinde zase propasti, bažiny plné kalu a mlhy… Je to krajina naší duše. Opusťme teď to, že pohoří i údolí jsou v přírodě krásné a nemusí být ničím rušivým – nic proti tomu. V naší duši není harmonie, něco to narušuje. Představuji si to tak, že hory znázorňují něco, na čem lpíme, něco, co je pro nás strašně důležité a dovedeme se o to pohádat. A tak může existovat celé pohoří namyšlenosti. Mount Everest pýchy… A nížiny pak chápu jako cosi, v čem víme, že jsme slabí, že tam často sklouzáváme, a raději se tomu chceme vyhnout. Hlubiny našeho já, do kterých se raději ani nedíváme. A do toho přichází výzva – vyrovnejte cesty pro Boha! Konfrontujte tu svou krajinu, pokuste se s něčím hnout… uhasit sopky a zasypat bažiny, aby se mohlo něco stát. Aby mohl nastat ten advent, aby mohl Ježíš vstoupit do vaší duše. Myslím, že tohle je ta část, kterou pro kontakt s Bohem můžeme a musíme udělat my – on to za nás nikdo jiný udělat nemůže, i kdyby chtěl.

A my máme kolikrát větší touhu uvidět zlaté prasátko než zakusit příchod Boha – to si pak jeden nemůže povzdechnout, že Boží příchod nevnímá.

 

III: Jan Křtitel jako takový Ježíšův předvoj, nám zanechal i dobrý návod, jak prožít advent. Ve třetí kapitole říká: „On musí růst, já však se menšit.“[3] Jan je vlastně hned zpočátku prototypem křesťana. Apoštol Pavel píše do galatského sboru: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“[4]

Co se tím vlastně myslí: To, že ve mně žije Kristus, míří k životu podle Boží podoby – k tomu, jací jsme jako lidé původně měli být. Jak to vypadá, když v člověku žije Kristus, to se pozná podle jeho činů/ovoce. Dal by se vypsat celý katalog ctností a dobrých vlastností, které jsou k vidění různě po Novém zákoně. Hrubě shrnuto jde o život motivovaný láskou jako nejvyšší hodnotou, která má vždy přednost – tak to bude vypadat, když k nám přijde Kristus. Když si v nás udělá příbytek.

 

IV: Pojďme sestoupit do sebe, a prozkoumejme krajinu své duše. Poprosme Ducha svatého v důvěře, že nám chce pomoci, a snažme se najít své osobní nerovnosti. Překážky, které máme ve vztahu s Bohem.

 

 

On přichází

Kdy?

Včera, dnes i zítra

přichází pořád!

 

 

 

 

[1] Iz 40, 3b

 

[2] Mt 6, 6: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“

 

[3] Jan 3, 30

 

[4] Ga 2, 20a

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now