Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

12.11.2017 - Jan 4, 1-26 - Rozhovory s Ježíšem 1 (Samařanka u studny)

12.11.2017

1.Čtení: Jan 4, 1-26

2.Čtení: Matouš 6, 33

 

Vážené shromáždění,

to byl ale podivný rozhovor co? Chudák Ježíš má na konci pořád žízeň. Po té dlouhé tůře – která navíc ještě není u konce – dorazí konečně k vodě. A když už by se mohl napít, tak se s ním nějaká ženská vykecává, místo aby teda konečně hodila vědro do studně a vytáhla vodu. To jsou způsoby…

 

I: Ono se v tom samozřejmě skrývá daleko víc. Ježíš nebyl na tu ženu naštvaný, ba bych řekl, že z ní měl nakonec radost, ikdyž mu napít nejspíš nedala. V tomto rozhovoru působí docela jako pohodář ne? Sice má šílenou žízeň, ale povídá si s tou samařankou tak dlouho, že se mezitím dokonce vrátí učedníci z nákupů. Ježíš rád věnuje čas lidem, kteří o to stojí. A přitom dovede porušit lecjaké zvyklosti a představy o tom „co se sluší.“ Na žebříčku hodnot má předně lásku.

Jan nezapomene dodat, že: „Židé se se Samařany nestýkají.“[1] Bylo tomu skutečně tak. Židé a Samařané se moc nekamarádili. Staletí před tím byla většina židů vysídlena do Babylónu. A ti, kteří tam zůstali a uzavírali sňatky s jinými Kenaánci v podstatě vytvořili další kmen – Samařany. Částečně prý přijali židovskou víru, částečně kenaánskou, a tak na ně zbožní Izraelci pohlíželi jako na heretiky. Tedy, spíš by asi očekávala pár nadávek či nějaké to neslušné gesto… a ono ne. Ježíš jí neodsuzuje.

Ježíš je rebel, to víme i z dalších příběhů. Je mi velmi sympatický tím, jak má poskládané hodnoty, podle kterých jedná. Když by měl být loajální aktuální tradici, nejspíš by ten rozhovor neproběhl.

Vezměte si, kolik je tu překážek: 1 – Žid na území Samařanů; 2 – navíc muž a samařská žena. To i mezi židem a židovkou by byla drzost se na veřejnosti bavit s mužem; 3 – Ježíš je navíc učitel/rabi. Tehdy bylo zvykem, že učitel/rabi na veřejnosti nesměl promluvit s ženou, dokonce ani s vlastní dcerou!  V tomto případě Ježíš překračuje zvyklosti, konvence, a dělá to, co se nesluší, aby pomohl.

 

II: O Ježíšovi už tak nějak víme, co je zač. A o té ženě se dozvíme víc díky několika detailům. Například to, že šla pro vodu odpoledne, v době, kdy slunce pálilo nejvíc, a to ještě sama. Většinou se pro vodu chodilo ráno, a ve skupinách. Proč ona šla takhle? No, z toho, co si ti dva poví hned za chvíli se dá vypozorovat, že ta žena žila asi kapku podivný život. Nejspíš to byla pohrdaná osoba, a možná proto jí ráno ženy nevzaly mezi sebe, když šly pro vodu. Předpokládám, že měla trápení v duši. Z nějakého důvodu se pohybovala ve vztahu o pěti mužích, možná se za to sama nenáviděla, ale nakonec v tom stejně pokračovala dál. Nezvládla si pomoci sama. Dobře se vědělo, co je zač, a asi nebyla zvyklá na nějakou mírnost. A řekl bych, že možná proto se s Ježíšem taky bavila dál, ačkoli věděla, že by neměla. Zoufale jí chyběl někdo, kdo by ji hned neodsuzoval a neurážel.

Už když od toho odhlédneme v této chvíli, je to dost zajímavá situace. Syn Boží, „Bůh s námi“, sedí zmožený cestou a žíznivý u studně, na nepřátelském území. Ze všech evangelií píše Jan o Ježíši asi nejvíce s důrazem na jeho kosmický význam, na jeho slávu, vznešenost, božskost… A moc se mi líbí, že to dotahuje tak daleko. Že bere Ježíšovu lidskost zcela vážně, když píše, jak byl sám Bůh v našem světě unavený, žíznivý, nejspíš znavený cestou, možná i trochu zapáchal – jak to tak s cestovateli bývá. Ježíš prostě žil na světě se stejnými bolestmi a pod stejnými podmínkami jako všichni ostatní, jako my. No a jako by toho nebylo dost, tak osloví ženskou – což bylo společenské „faux pas.“ A navíc se chystá poslouchat, co mu ta ženština plná rozpaků bude povídat.

 

III: No a teď ty potíže s žízní. Myslím, že oba z nich mají žízeň jiného druhu. Ježíš má tu běžnou žízeň, když v těle pomalu dochází voda. Ale ta žena, má žízeň duchovní, ale nějak si nemůže pomoci, a jde čerpat ze světských zdrojů. Mám tím na mysli to, že své problémy, otázky, touhy, hasí za pomoci pochybných vztahů – a tato krátkodobá úleva dochází – je to placebo. A ona tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se srdce utrhne.

Ježíš se rozpovídá o tom, že vůbec netuší, kým je. Že netuší co by jí mohl nabídnout, a začne mluvit o té živé vodě, která nevysychá, ale tryská dál… a ona nechápe. Vezme to doslovně, a tak trošku s posměchem říká: „Jo? Tak takovou vodu bych si nechala líbit. Už mě docela nudí chodit pořád sem ke studni. Takovou vodu mi dej.“

A Ježíš na to reaguje docela brutálně. Sekne přímo do živého. Otevře přímo to palčivé téma, které tak ovlivňuje její postavení. Řekne: „Jo? Tak fajn, a víš ty co, zajdi pro svého muže a přijďte sem.“ Ježíš na to jde dost z ostra. Představuji si ta otevřená ústa a užaslý výraz ve tváři té ženy. „Jak tohle může vědět? No, není místní… asi to bude prorok.“

V biblickém jazyce bývá voda velmi často symbolem života (Žalmy, proroci, Zjevení…) Ježíš jí říká vlastně něco jako: „Mám pro tebe něco po duchovní stránce tak základního a nezbytného, jako je voda tady v tom pařáku po stránce tělesné. Něco, bez čeho bys byla naprosto ztracená.“ Jde o takový energiťák pro duši.

A máme tu dva typy zdrojů, kterými se můžeme živit. Buď voda živá, kterou nabízí Ježíš × nebo všechno ostatní, co nabízí svět. A přijde mi dost příznačné, že to ta žena nepochopila, a uvažuje o tom úplně jinak. Je to totiž velmi lidské. Jak často my sami nechápeme to, co Ježíš říká. Jak často nám uniká pravý smysl různých pravd křesťanství. A sem tam se člověk neudrží, a skepticky si pomyslí: „Jo, kdyby to tak vážně bylo, to by bylo fajn, to bych si nechal líbit. Že Bůh je láska, že zachraňuje, že setře každou naši slzu a tak… to by bylo hezký no.“ Poznáváme se v tom?

 

IV: Ale pojďme zase k tomu rozhovoru. Ježíš s ní mluví dost ostře, to ano, ale všimněme si, on jí vlastně pomohl ten problém pojmenovat. On otevřel to téma nezdravých vztahů. Vyslovil to nahlas. A způsob, jakým toto téma otevřel, ukazuje také jaký na to má názor.

Je to pouze má domněnka: ale z různých rozhovorů, které jsem vedl s lidmi já, bych si troufl říct, že ta žena si dost možná svá pochybení nechtěla připustit. Dost možná utíkala před odpovědností s tím něco udělat, pořád dál a dál za dalším prchavým dobrodružstvím. Protože bývá kolikrát velmi těžké a skličující zamyslet se nad sebou. Být sám se sebou, může být jedním z druhů duševního pekla. Ježíš ji k tomu vlastně přinutil… no, asi musel, sama si pomoci nezvládla.

V křesťanství jsou dvě velká zjevení/odhalení – jednak zjevení Boží v Kristu, a potom odhalení nás samých. Nikdo se nevidí pravdivě, pokud na sebe nehledí v přítomnosti Krista. Z jiné strany by se dalo říct, že semínko křesťanství začne růst, když si uvědomíme svá pochybení – hříchy. Dánský filosof Søren Kierkegaard píše: „Ke křesťanství je přístup pouze skrze vědomí vlastního hříchu. Ježíš nezve dokonalé.“

Ježíš jí říká: „Pokud chceš porozumět povaze živé vody, kterou nabízím, potřebuješ nejdříve pochopit, co ve svém životě hledáš. Pokoušíš se to dostat od mužů, ale nefunguje to žejo? Tvá potřeba mužů tě požírá zaživa a nikdy nepřestane, pokud v ní budeš pokračovat.“ Je třeba konfrontovat své démony – jak se říká –, svá pochybení, své špatné vlastnosti.

 

V: No a teď mi povězte, proč se zeptala na tu horu? Ta věta na první pohled působí jako by ho snad ani neposlouchala. „Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“[2] Jak na tohle přišla? Dlouho mi to vrtalo hlavou, a pak jsem si to uvědomil. Mám za to, že konfrontace s ní samotnou, ji přiměla k touze po očištění. Svatá místa jako hory, chrámy atp. totiž představují také místo, kde je možné nějak kontaktovat Boha. Kde je možné třeba něco obětovat, nebo se očistit. Mám tedy za to, že ta žena prožila v krátké chvíli mnoho duševních obratů. A teď touží po očistě, a proto se ptá toho, který tolik ví, kde to může vykonat.

Ježíšova odpověď je velmi osvobozující. Není třeba dojít na konkrétní místo. „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“[3] Teoreticky jí tedy klidně mohl nechat jí na tu horu, nebo k nám na farský kázek J Ježíš ji zbavuje nároku, že musí nejprve někam zajít. S Bohem je možné, ba dokonce nutné komunikovat přímo. On si to tak přeje. Celý ten kontakt s Bohem se musí udát v duchu. Nějaké rituály na obětních místech, fajn, ale rozhodně to není všechno.

A rozumím tomu také tak, že ta změna, se musí udát v duchu. Že pokud Bohu nepodřídí své špatnosti – v jejím případě tu neuhasitelnou žízeň po mužích… tak bude žíznit pořád. Pořád to bude málo, a bude jí to stravovat zevnitř, bude to milovat i nenávidět – vždycky na střídačku. Ježíš je pravda, cesta i život – jedině skrze něj se dostane k Bohu. Ta ženská stejně jako my, musí otevřít Bohu svůj život, podřídit mu své touhy, své cíle – prostě ty prostředky, kterými se náš život ubírá dál. Ne že by to Bůh stanovil jako pravidlo, ale prostě proto, že když žijeme ze zdrojů mimo Boha – tak opravdu žijeme ze zdrojů mimo Boha. A pak se člověk nemůže divit, že mu Bůh nic neříká a není pro něj pomocí.

Je to přesně tak, jak se píše u Matouše: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“

Církevní otec Augustin prohlásil velmi zdařilou formulaci: „Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v Tobě (Bože).“ 

Amen

 

 

 

 

[1] Jan 4, 9b

 

[2] Jan 4, 19-20

 

[3] Jan 4, 24

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now