Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

15.10.2017 - Instalační kázání

16.10.2017

1.Čtení: Matouš 7, 21-23

2.Čtení: Matouš 10, 34-39

 

 

 

Milé shromáždění,

nebylo pro mě lehké psát dnešní kázání. Co by tak člověk měl kázat při své vlastní instalaci?

Zprvu mě hodně lákala slova, která píše Pavel v prvním dopisu Timoteovi: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce.“[1] Vysvětlil bych vám, jak máte mluvit, co máte poslouchat, jaké máte mít vlasy a tak.

Místo toho dnes provedu něco jiného. Něco, co se moc často nedělá. Chápu to tak, že instalace je vlastně dost o mé osobě, a tak jsem udělal kázání o mně. Místo běžného kázání to bude série kratších promluv. Chci se v nich soustředit na několik otázek, které formovaly moji cestu víry. A doufám, že to budou témata, která jsou i vám nějakým způsobem blízká, a třeba jste to také řešili. Tak se pohodlně usaďte, protože jde zatím o nejdelší kázání, které jsem kdy napsal…

 

I: Narodil jsem se do křesťanské rodiny, a asi víte, jak to někdy chodí. Neděle pro mě byla dnem utrpení, kdy ráno dávali v televizi ty nejlepší pohádky, a já musel s rodiči do kostela. Bohoslužby mě nebavily, a toužebně jsem čekal, až z úst faráře zazní nejkrásnější slovo – amen. Spíše než nastavovat druhou tvář, mě bavilo mlátit spolužáky. V pubertě jsem se dostal do stavu, kdy jsem prostě potřeboval zjistit, jak to s Bohem je. Potřeboval jsem si to křesťanství tak nějak proklepnout, prozkoumat, jestli obstojí v „reálném“ světě. Zpětně tohle považuji za velmi důležitý krok. Spíše než víru – tradičně po evangelicku – zdědit, musím zjistit jaká je pravda – a jestli je taky pravdou pro mě.

Jako malý jsem žil v běžné představě, kterou nazývám „Bůh automat.“ Měl jsem za to, že když se k Bohu pomodlím, tak mi tu modlitbu – jako zlatá rybka – splní. A jestli ne, tak – přeci pochopitelně – není. Jednoduchý selský rozum. Je to ovšem velmi naivní představa. Podle ní by byl Bůh náš sluha, a navíc by to měl zatraceně složité.

Vezměte si, že se v jedné vesnici modlí několik lidí. Jeden má za barákem pole, a potřebuje, aby pořádně pršelo. Prosí Boha o déšť. No ale jeho soused by zase potřeboval, aby bylo hezky, protože bude na zahradě stavět kůlnu. Prosí Boha o pěkné slunečné počasí… Nedává to smysl. Bůh není plnič přání. Není náš služebník, náš kouzelný džin, který by při pohlazení Bible vyletěl a plnil naše přání.

Bůh má s námi i se světem svůj plán. A dnes mám zato, že se modlíme ne proto, aby se Bůh rozhodoval jinak, ale abychom se sami rozhodovali jinak. Nemodlíme se s úmyslem přikázat Bohu, co má dělat, ale abychom Bohu dovolili nás vést. Abychom sami sebe nasměrovali zase blíže k tomu našemu určení, a k Božímu plánu s naším životem, i s tím, co můžeme ovlivnit různě kolem nás.

Ježíš k tomu říká: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dám vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“[2]

 

II: Další problém, který mě trápil byla Boží nepřítomnost ve světě, kde je utrpení. Vadilo mi, že Boha nemůžu vidět, že si na něj nemůžu sáhnout. Do tohoto problému mi vnesl světlo mudrc ze 6. století jménem Dionýsios Areopagita. Napsal, že „pokud Bůh působí to, že svět je, tak je potom logické, že v něm nemůže být přítomen tak jako to, co stvořil.“ Kdybych šel po ulici, a potkal dvaceti metrovou postavu s úžasnými schopnostmi, měl bych jistotu, že to není Bůh. V Janově evangeliu říká Ježíš: „Bůh je Duch, a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“[3]

A že na světě existuje utrpení… to je samozřejmě téma těžké, a myslím, že ani nejmoudřejší z nás nedohlédnou do všech konců. Nicméně něco povědět můžeme.

Bible říká, že nás Bůh chtěl jako svobodné bytosti. Pokud mají být lidé svobodní, nemohou být nuceni poslouchat Boha. Svoboda bez volby je jako hranatý kruh – postrádá smysl. Bůh nechtěl roboty, ale opravdové lidi. Někde se to zvrtlo, a od té doby jsme si vypěstovali řekl bych až „genetickou“ tendenci jednat spíše sobecky, zle, vypočítavě – mezi sebou, k nám samotným, a Boha? Boha si většinou ani nevšímáme. K válkám, a dalším formám utrpení to už není daleko…

A o to větší význam dávám té zprávě z evangelií, že se Bůh stal člověkem, a odtrpěl si to tady s námi. Když se Ježíš před ukřižováním modlil v zahradě, šáhl si na dno lidské deprese. Ještě z kříže potom volá v hluboké úzkosti: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“[4] Děsuplná chvíle. Jednoho by napadlo – a tenhle má být můj spasitel? Aspoň já se tak dlouho ptal: „Proč bych měl věřit mrtvýmu týpkovi na kříži?“

Věřte nebo ne, nakonec mi tohle pomáhá věřit. Pokud si vším tím děsivým prošel Bůh, Ježíš Kristus, tak to zbavil finální platnosti. De facto jsem teď schopen říci, že kdyby se to nestalo, asi bych odmítal víru v Boha – protože by nevěděl, jaké to je „být člověkem.“

Jak si tohle ověřit? To nejde, ale když od toho „o-věřit“, odebereme jedno písmenko, můžeme v to věřit. Došlo mi, že víra je možná spíše tehdy, pokud pro ni nemám ověření. Nakonec i nějakým důkazům musíme buď věřit nebo nevěřit. Protože víra není logickou jistotou, ale osobním vztahem, a protože tento vztah je stále v každém z nás nehotový a potřebuje stálý rozvoj, je víra vždy doprovázena nejistotou. Víra a nejistota se však navzájem nevylučují. Víra v Boha, který trpěl tak, jak může trpět každý člověk, ta víra mi nakonec dává naději. V těch velikonočních událostech do sebe Bůh vstřebal smrt, změnil ji, a udělal z ní bránu. Už to není poslední destinace lidského rodu, ale pouze nepříjemná brána. Biblický pohled nabízí vzkříšení – nenabízí budoucnost, která je pouze útěchou za život, který jsme nikdy nežili, ale která je obnovou života, který jsme vždycky chtěli.

Takhle se teď dívám na Boží přítomnost ve světě plném utrpení.

 

III: Když jsem byl starší, a začal se konečně trochu rozhlížet po světě, ve kterém žiju, zajímalo mě, jak to bude s nekřesťany? V obecném povědomí české společnosti asi stále žije schéma: křesťan = dobrý, půjde do nebe; nekřesťan = zlý, špatný, hříšník, skončí v horoucím pekle a nebude mu pomoci. Nehezká představa. Ptal jsem se: „A to Bůh zapomněl na ty statisíce buddhistů, hinduistů, mormonů, šamanů…?“

Když tak pročítáte Nový zákon, zjistíte, že Ježíš uměl být poměrně tvrdý a ostrý, co se týče těch, kteří ho nenásledují. Nicméně je i dost míst, kde nároky snižuje, kde odhaluje pravé jádro Božího srdce, ve kterém panuje přijímající láska. Někteří křesťané houfně odsuzují homosexuály, transsexuály, a kdovíjaké všechny -sexuály, lidi s tetováním, s piercingem, s dredy, mezi nimi rovněž ty, kteří poslouchají rock, metal (já bych to určitě schytal). Ale Ježíš říká: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“[5]

Všimněme si – Bůh tak miloval svět! To místo, o kterém se jinde říká, že „svět ve zlém leží.“[6] Bůh miluje lidi ať jsou jacíkoli, ať jsou dobří nebo špatní. Ale hlavně toto všechno udělal – „aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Hříšní jsme všichni, ať už si to připouštíme nebo ne. Hříšný je jak katolík, pravoslavný, homosexuál, tak evangelík či člověk bez vyznání. A ta myšlenka, že přes to všechno má Bůh takové lidi rád – ta mě pomohla si Boha ještě víc oblíbit. To bylo to pravé, co jsem si někde uvnitř přál, co jsem cítil že je správné – jak se pravá láska projevuje.

Ježíš jde dokonce ještě dál. Jak jsme slyšeli v tom prvním čtení: „Ne každý, kdo mi říká Pane… vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích…“ Tak to vidíte, není to tak černobílé, že křesťan = dobrý; pohan = špatný.

Ovšem, co je tou vůlí Otce, jak říká Ježíš? Já mám za to, že jde o Trojpřikázání lásky – Miluj svého bližního a Pána Boha, jako sám sebe. Jde o trojúhelník. A tak vlastně (nepřímo) Pána Boha miluji, když opravdu miluji své bližní. O tom mluví Ježíš zase jinde, že: „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“[7] Když se snažím s lidmi jednat dobře – a to i v případě, že mi k tomu nedávají žádný podklad. Prostě tak, protože to pravá láska dělá. U někoho to začít musí. Nemůžeme pořád čekat na to, až budeme mít důvod.

Tento princip lásky mě silně inspiroval. Nedaří se mi to samozřejmě pokaždé, ale stojí to za to. Je to způsob aplikování Božího slova do života. A je mi nanejvýš sympatické, že pravé křesťanství chce, aby se po světě pohybovali lidé motivovaní láskou. No, a pokud podobnou lásku prokazuje svým bližním šaman, buddhista, hinduista atp. pak mám za to, že to s nimi nebude tak špatné.

Ovšem, pokud tohle o Bohu vím a věřím tomu, tak se to taky projeví na mém jednání, na mých postojích. Nejspíš budu vyhledávat lidi s podobným názorem, lidi, kteří vidí svět podobně jako já, no a takhle jsem se vlastně oklikou dostal zpět k církvi – tentokrát proto, že mě to tam táhlo.

 

IV: Bod poslední. Odpusťte prosím – trochu kousavou – upřímnost. Jde o téma, které pálí mnoho mládežníků, studentů teologie, farářů i lidí mimo církev.

Když už jsem studoval na Evangelické teologické fakultě, a zvažoval vstup do duchovenské služby, trápila mě jakási revmatická zatuhlost naší církve. Vlastně mě trochu trápí dodnes. Ještě stále, když slyším nějaké zašifrované kralické verše, nebo notoricky ohrané fráze v kostele, tak to se mnou trochu šije. Text písně 580 z EZ: „Vzbuď nám, ó Pane, jak Hus byl, lidi, by český národ budili zas…“ A „kolikrát byste koli jedli chléb tento, smrt Páně zvěstujete.“ Kdosi mi vnucoval, že je to přeci krásné, poetické, slavnostní, starodávné… no, když myslíte – nechci vám to brát. Nejde o jazyk současný, jazyk, kterým mmj. mluví a myslí současní lidé. Trvalo mnoho let, než mi došlo, co znamená to slovo „Páně.“ Že nejde o mládě jakéhosi pána, „běhalo tu takové malé páně.“

Ježíš mluvil dobovým jazykem, a mluvil v takových souvislostech, aby to lidé pochopili. Nemachroval před nimi nějakým kdovíjak prastarým a složitým dialektem. Proto používá tolik obrazů ze zemědělství, protože tím jeho posluchači žili, to znali, tomu rozuměli. Ne, že by chápali všechno, co řekl, ale to bylo spíše kvůli složitosti sdělení. Dnes ta naše sdělnost jaksi kolísá. Jeden kolega farář řekl, že mu církev někdy připomíná exponát, který utekl z muzea. Zaujme to možná pár poetických duší, nebo badatelů českého jazyka. Po mém soudu je toto staromilství jednou z překážek, které si stavíme mezi sebe a lidi zvenčí, které se „údajně“ snažíme oslovit. Na prvním místě obsah – samozřejmě, ale nezapomínejme na formu; I kvalitní víno se v nečištěné lahvi brzy zkazí.

Jeden nevěřící kamarád mi říkal: „Tak jsem zašel na ty vaše evangelický bohoslužby. Bylo to všechno hrozně smutný. Ničemu jsem nerozuměl, mluvili tam nějakou staročeštinou, a chtěli po mně prachy… bylo to jak z F.L.Věka, už tam nikdy nepůjdu.“ Tady už zanechám lamentací.

 

Je to možná druhotné, ale právě tato forma, kterou místy naše církev zaujímá, mě odrazovala od vstupu do farářské služby. A jsem velmi vděčný za čas strávený ve sboru Církve bratrské, protože u nich jsem více rozuměl tomu, co chtějí říct. Při nástupu do vikariátu jsem se pak dostal do prostředí velmi tradičních evangelických sborů. Můj mentor Miki, si určitě vzpomíná, s jakou nelibostí jsem vybíral písně z EZ, a jak jsme toto téma několikrát probírali.

Na tomto místě se chci chytit textu, který zazněl jako druhý. Ten provokativní, zneklidňující text s mečem. Když tehdy chodil Pán Ježíš po zemi, nebyl univerzálně přijatelný. Až bych řekl, že tohle je vlastnost, která Ježíši byla bytostně cizí. Vždycky byli kolem lidé, které strašně štvalo, že dělá věci jinak, než jak byli zvyklí. Protože už „otec otce mého otce“ to dělal takhle.

Ježíš nepřišel na zem uvést pokoj. To jsou přímo jeho slova. Na zemi ten pokoj nikdy nebude. A nebylo moc situací, kdy by Ježíš byl obklopen pohodou, klidem… většinou byl v nějaké hádce, v konfliktu, a za chvíli musel odejít, protože na něho někdo poštval veřejnou bezpečnost. Takřka cokoli, co udělal, mělo své žalobce, kteří hned zdvihli prst a protestovali. Ježíš přinesl na zem rozdělující meč, který předal svým učedníkům, a táhne se to dál celou církví. Po Ježíšově odchodu pak Petr a Jan kdesi kázali, a přišla na ně chrámová stráž a kněží. Pavel hlásal něco, co bylo Řekům bláznovstvím, a židům pohoršení. A tak dál a dál, přes rozdělení církve v 11.století, až k reformaci a dál. Ten meč je tu pořád. Znovu a znovu se objevují lidé, kteří přináší nějaký neklid. Bouří se proti zažitým pořádkům.

Nakonec přeci jen zmíním ten verš, který jsem říkal na začátku. Když Pavel píše Timoteovi: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý…“ Představuji si, co se tak asi odehrávalo v tom Timoteově sboru. Ti důstojní a zbožní se dívají skrz prsty na mladého Timotea. „Co nám tak tenhle mladík může povídat? Ten se musí ještě moc a moc učit, než získá moudrost nás, zkušených, kteří jsme církev dovedli do tohoto libého stavu klidu a pokoje.“

Jakmile se něco zaběhne a usadí, je dobré to ostražitě sledovat, protože hrozí, že to časem zatvrdne, a přestane dělat to, k čemu to bylo. Někdy je třeba bolavé místo rozříznout, a píchnout do něj, aby vyšlo to, co je tam už příliš dlouho a spíše škodí, aby se celá věc zahojila.

Ne nadarmo říkali velcí reformátoři, že reformace není událost, ale děj, proces. Že reformace nikdy neskončí, a pokud skončila, tak opustila sama sebe. Není to vždycky příjemné, no vlastně nikdy.

 

Na jednu stranu chápu, jak to může vypadat. Tolik úsilí to stálo, vytvořit církev tak jak ji máme. A teď přichází ti mladí (třeba já), a dělají to jinak. Opouští staré, vyšlapané cestičky, a dělají nové. A mám za to, že i tohle Ježíš myslel, když říkal, že rozdělí rodiče a děti. Jsou to generační spory – kdo z nás to nezná? Je něco, čím jsme sami kdysi provokovali tu generaci před námi. Ovšem dnes už je to běžné, zaběhnuté, a brzy se to asi stane staromódním. Možná už zapomínáme, jak jsme se kdysi tím mečem sami oháněli. A předtím zase jiní proti jejich předchůdcům. Už v Novém zákoně je o tom řeč. A jsem si jistý, že až budu starší, tak mi bude leccos připadat divné na způsobech mladých křesťanů. Jsem na to docela zvědavý – skoro se i těším.

Na naší církvi nicméně obdivuji to, jakým způsobem v ní žijí lidé rozdílných zbožností a zvyků. Máme sbory tak tradiční, že tam lidé nosí kroje, a muži a ženy sedí odděleně… a na druhé straně velice otevřené sbory, kde se např. při bohoslužbách i smějí, nebojí se mluvit o tom co cítí, různě experimentují, a dělají věci jinak. Ačkoli bych mezi těmito dvěma stranami měl jasno, snažím se chápat jako součást církve i ty další.

A tak se mi moc líbilo, co mi říkali opatovští při našem prvním setkání. Řekli, že nemají nic proti, pokud si na nich leccos vyzkouším a budu experimentovat – samozřejmě v rámci mezí. Vikariát na vysočině, a Mikiho vedení mi pak pomohly k větší toleranci těch starých církevních cest a způsobů. Mikimu zejména vděčím za něco jako „návod“, díky kterému se v rozmanitém církevním prostředí mohu lépe orientovat.

 

Chci tím říct, že je normální, když mládí trošku provokují starší. Tohle tedy říkám k tomu problému s konzervatismem. Tak nějak to patří k té neustále probíhající reformaci, k církvi – blaze těm, kdo se nad tím nepohorší! Leccos budu asi dělat jinak, než jak je zvykem atp. Neumím např. mluvit „kraličtinou“, s užitkem a procítěně zpívat písně, jejichž textu stěží rozumím, a v klidu pronášet vybledlé fráze… připadal bych si, jako že se příšerně přetvařuji, a že dělám šaška před sebou, před vámi i před Bohem.

A kdo ví, jednou budu třeba sám „čtít oheň a síru“ na tu „dnešní mládež“… to za nás bývalo všechno jinak.“

Snažím se jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mou motivací není „hlavně provokovat“, ale spíše být opravdový v tom, co dělám. Mám za to, že zábradlím na cestě k Bohu je odvážná upřímnost.

 

A na závěr tak povím zjištění, které mi z toho plyne: „V životě mi došlo, že když se to pokusím vzít s Pánem Bohem vážně, vezme to vážně on se mnou – a pak se začnou dít věci.“

 

A teď to vytoužené slovo – Amen

 

 

 

 

[1] 1 Tm 4, 12

 

[2] Jan 16, 23b-24

 

[3] Jan 4, 23

 

[4] Mt 27, 46b

 

[5] Jan 3, 16

 

[6] 1 Janova 5, 19b (kralické znění)

 

[7] Matouš 25, 40b

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now