Užitečné odkazy

opatov@evangnet.cz

Farní úřad

Opatov č. 10, (okres Jihlava)

588 05 Dušejov

RSS Feed

© Filip Boháč 2017 by WiX web creator

10.9.2017 - L 18, 28-30 - O následování

10.09.2017

  1. Čtení: L 6, 43-46

  2. Čtení: L 18, 28-30

 

Vážené shromáždění,

před týdnem jsem tu mluvil o tom, jak má vypadat „křesťanský život.“ Co na to říká Ježíš, a jak je možné to chápat. Říkal jsem, že je možné být křesťanem, aniž bychom vstoupili do řeholního řádu, či měli nějaké teologické vzdělání.[1] Opakuji to proto, že dnešní biblické čtení bezprostředně navazuje na čtení z minulé neděle.[2] Dalo by se snad říci, že je to takový druhý díl, doplnění.

 

I: Ježíš se tedy baví s učedníky o tom, jak lze vstoupit do Božího království. A že bohatý člověk vejde velmi těžko. Vlastními silami se to lidem nikdy nepovede, ale u Boha je možné všecko. A v tu chvíli mu Petr povídá: „My jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.[3]“ A tato věta mě při čtení zastavila.

Co to tak asi znamená, když to říká Petr? No v jeho případě nejspíš to, že uvěřil onou „bláznovskou zvěstí“ nějakému pofidérnímu židovi z Nazareta. Že opustil ty své sítě, svou živnost a vykročil s ním do neznáma.

Když to udělá někdo dnes, tak nás to asi šokuje a vystraší. Není až tak neobvyklé, že se někdo nechá zlákat jakýmsi novým náboženským hnutím. Opustí rodinu, práci a odejde do nějaké uzavřené komunity. Učení Ježíše Krista bylo takovou sektou v tom normálním, běžném společenství Izraele. Takový čin vyžaduje přinejmenším odhodlání, a dávku víry.

Ale také, a hlavně, nechal za sebou starý způsob života. Evangelikální církve tomu říkají „obrácení.“ Petr se obrátil. Jde o radikální změnu životních cílů. Když ustanovíme Boha tím, na kom nám nejvíc záleží, tak se to projeví v našem myšlení a jednání. Pokud to chcete brát vážně, nutně vás to změní. Jedno východní moudro říká: „Myšlenky jsou počátkem tvých činů.[4]“ Lukáš o tom mluví už v šesté kapitole: „Dobrý strom nedává špatné ovoce, a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po ovoci. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.[5]“ Tak rozumím tomu verši – opustili jsme, co bylo naše.

 

II: Otázka na každého z nás: „Opustili jsme, co bylo naše?“

Není tam – opustili jsme VŠE. Zkoumal jsem to originální řecké slovo [ἴδια], a výraz pro to „naše“, znamená – vlastní záležitosti, majetek, domov atp. Předpokládám, že většina z vás byla pokřtěna v dětství, a nejspíš jste asi prošli konfirmací. A v takovém případě se někdy obtížně uvažuje o tom, kdy vlastně nastalo to obrácení. V tomto bodě to mají jednodušší lidé, kteří se k víře dostali v dospělosti. Lépe se ten okamžik pamatuje. A rádi mluví o tom, kdy a jak se to stalo. Možná trochu jasněji vidí, co opustili, a co přijali.

Co jsme opustili pro Ježíše my? Vzpomeňte, zkuste každý zauvažovat sám v sobě…

Ježíš mluví o opuštění domu a rodiny pro Království Boží. To hádám asi nebude náš případ. Ale občas čtu zkušenosti křesťanů z arabských, či asijských zemí. A pro ně znamenalo obrácení právě to opuštění rodiny, svého zázemí. Ne, že by po tom nějak toužili, ale spíše byli vyhnáni.

Ježíš mluví o tom, že člověk, který se těch svých věcí vzdá pro něj, dostane už v tomto čase[6] mnohokrát víc. A ti vyhnaní lidé, o kterých jsem mluvil opravdu našli novou rodinu, našli církev, našli domov. A sám za sebe nemůžu nezmínit, že od té doby, co jsem se nastěhoval sem k vám do Opatova, se začínám opravdu cítit jako v takové „jiné“ rodině. Rozhodně vnímám, že jsem opustil to své, a nalezl jiné.

 

Ale mám za to, že pro nás Evropany bude srozumitelnější opuštění nějakého jednání (i smýšlení). Jak jsem to vykládal předchozí neděli, Ježíš mluví o přikázáních – nebudeš zabíjet, krást, lhát, budeš mít v úctě rodinu a považuj si lidí kolem tak jako sám sebe[7]. Opustit to své může rovněž znamenat, opustit nějaké své zvyky, či spíše zlozvyky. My evangelíci se rádi schováváme před tím, abychom si řekli, co je dobré a co špatné. Cítíme se pohodlně v té poloze – nikoho nesoudit. Ano, samozřejmě, nejde to tak lehkovážně, svět není černobílý, je třeba rozlišovat podrobněji. Určitě tady nechci hlásat to ostré fundamentální odsuzování, jak to některé církve dělávají. Jenže když sklouzneme tak daleko, že už ani nepromýšlíme co je dobré a co ne, tak to začne dělat problémy. Potom sejdeme z té cesty života věčného.

 Bůh říká: „Dobrého člověka poznáte po ovoci“, a konkrétní ovoce naší víry v Krista, bude mít podobu právě těch ctností z přikázání. Nejsme to my, kdo má právo soudit, ale Ježíš říká: „Proč mne oslovujete Pane, a nečiníte, co říkám?“ To nějak nemá logiku ne? Je to paradox, říkat Bohu Pane, a kašlat na to, o čem vlastně celé evangelium je.

 

III: V tom přečteném oddílu jim Ježíš odpovídá: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustí dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ To zní dost povzbudivě. Není NIKOHO, na koho by se to nevztahovalo. Ježíš mluví o tom, že tento svět je vychýlen z původního plánu, a my jako lidstvo k tomu umíme přidávat ještě víc a víc. A v důsledku toho, je třeba opustit mnoho z toho, co je na tomto světě normální.

Když Ježíš mluví o těch, kteří opustí dům nebo rodinu pro něj, nemá na mysli to, abyste hned všichni utekli od rodiny, a hlavně nežili v domě. Ježíš nás nevyzývá k hromadnému církevnímu bezdomovectví.

Myslím, že to, o co tu jde, je záležitost lpění. Toho, na čem si zakládáme, co nám leží v hlavě. Je to vlastně další způsob, jak doplnit to, o čem jsem mluvil před chvílí. Na čem nám nejvíc záleží? Co ovlivňuje naše jednání? Majetek?

Přiznám se, že rodina mi v tomto smyslu dělala problémy. Ale když by na to došlo, a rodina mě vyhnala či něco podobného, tak ano, asi bych se musel vydat jinudy a aspoň na čas se od nich odloučit. Tohle dobře znají často právě ti konvertité, kteří se stali křesťany v dospělosti.

 

IV: Ježíš mluví zároveň o dvou časech. K tomuto času, k naší aktuální realitě, se vztahuje, že člověk dostane mnohokráte víc, než co opustil. Příchod do církve může znamenat velmi mnoho. Tedy aspoň do církve, kde se k sobě lidé chovají podle těch přikázání atp. A k času přicházejícímu, se vztahuje život věčný.

 

Čili abych to shrnul: Ježíš říká, že kdo se pro něj rozhodne a opustí to své staré, ten obdrží mnohokrát víc už v tomto životě. A když tohle říká, tak má na mysli, že obdržíme nejen cosi jako novou rodinu – sestry a bratry po celém světě, ale že obdržíme i nový pohled na svět. Obdržíme naději, smysl života. K tomu patří i radost, klid v duši a osobní spojení s Bohem skrze modlitbu. Obdržíme nástroj, se kterým se dá odolávat úzkostem a depresím tohoto světa – víru. A nakonec, až doběhneme ten náš život skrze labyrint světa, dojdeme do cíle, života věčného.

 

To je po mém soudu smyslem dnešního evangelia. Toto nám Bůh chce sdělit. Jde o nabídku, která se vztahuje na bezprostřední „teď“, i na to, co „přichází.“ Prosme Pána Boha v modlitbě o moudrost, o odvahu k tomu opustit to, co nám ještě brání, a následovat ho. Stojí to za to.

Amen

 

 

 

[1] Mt 19,16-22

 

[2] Lutherské perikopy, třetí rok.

 

[3] L 18, 28b

 

[4] Snad Buddhův výrok

 

[5] L 6, 43-54

 

[6]  καιρός – okamžik, časový úsek.

 

[7] Mt 19, 18-19

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now